ÚSTÍ NAD LABEM A OKOLÍ 2006

18.8. - 20.8.2006

Jednou za čas se scházíme na víkend s holkami, s nimiž jsem se seznámila na jazykovém kurzu na Maltě - Janou, Lucií a Marcelou. Tentokrát nás na konci srpna pozvala Lucie na svou chatu u Ústí nad Labem a ukázala nám západní část Česko-Saského Švýcarska.

1. den - pátek 18.8.2006

Cesta do Ústí nad Labem, grilování

Před čtvrtou hodinou jsem nasedla do autobusu směr Praha, kde na mě na Florenci v 17:10 čekala Jana. Protože jsme měly čas, zašly jsme spolu do Mc´Donaldu, kde si Jana dala hranolky. Po návratu na Florenc jsme se sešly s Marcelou, která pro nás měla jízdenky s místenkami a šly jsme čekat na autobus směr Ústí nad Labem. Vyjeli jsme před šestou hodinou. Bylo hezky a nádherná viditelnost, takže byl z okénka autobusu krásně vidět zámek v Mělníce, bazilika na Řípu, i hrad Bezděz a jak jsme se přibližovali k Lovosicím, tak i všechny kopečky Českého Středohoří. Byla to opravdu nádhera!

Do Ústí jsme přijeli v 19:00, autobus nás vysadil před vlakovým nádražím, kde nás autem vyzvedla Lucie a pokračovaly jsme na její chatu, která leží v malé vesničce v kopcích nad Ústím. Silnice vedla podél Labe přes Velké Březno a dále směrem na Děčín, ale my asi v půli cesty odbočili ve směru na Bukovou horu. Luciina chata je menší, útulná a příjemně vybavená, okolo je hezká zahrádka a pak už jen louky, lesy a báječný klid.

Lucie nám ukázala pokoj, kde budeme s holkami spát, vybalily jsme si věci a šly si sednout ven na terasu, kde už Lucie rozdělala oheň na grilu a připravila spoustu jídla a pití. Grilovaly jsme maso, jedly, popíjely a povídaly, ale jakmile se setmělo a zapálily jsme louče, tak se začali rojit sršni. Nejdříve jich bylo jen pár, tak jsme je postupně zabíjely, ale najednou jich bylo víc a víc, až jich bylo snad dvacet! Nebylo to nic příjemného, tak jsme se rychle přestěhovaly do chaty, kde jsme nerušeně povídaly až do tří hodin do rána.

2. den - sobota 19.8.2006

Soutěsky u Hřenska, Pastýřská stěna v Děčíně, Tiské stěny, Chlumecký guláš

Ráno vstáváme po osmé hodině, střídáme se v koupelně a snídáme křupavé rohlíky rozpečené v remosce a výbornou buchtu z Margot.

Soutěsky u Hřenska

Vyjíždíme v 10:30 směr Děčín a Hřensko, kde odbočujeme na Mezní Louku. Zde se nachází prostorné parkoviště (kde necháváme auto), autokemp s chatovou osadou a hotel z roku 1892. Vedou odtud turistické trasy na Pravčickou bránu a do soutěsek říčky Kamenice, kam míříme i my. Po modré značce jdeme 1,5 km lesní cestou na rozcestí "Nad soutěskami", kde odbočujeme vpravo a skalnatou roklí sestupujeme do sevřeného údolí řeky Kamenice, která pramení v Lužických horách a po 35,6 km ústí v Hřensku do Labe. Dříve se v soutěskách plavilo dříví a v zimě tudy táhli pstruzi a lososi. Pokračujeme dále po žluté značce podél břehu Kamenice, kde je vybudovaná uměle zajištěná cesta, nad níž se tyčí mohutné pískovcové stěny a věže. Cesta je přilepená ke skalám, místy vede přímo nad peřejemi řeky, část chodníčků je kovová, část pouze dřevěná. Je to nádherná procházka.

Po chvíli přicházíme k přístavišti pramic v Divoké soutěsce, kde čekáme ještě s několika lidmi, až dorazí pramice s převozníkem a po zaplacení lístků se vydáváme na plavbu soutěskou dlouhou 600 m. Převozník nám ukazuje rozličné skalní útvary, vypráví o historii soutěsky a různé pověsti a příběhy. Opět pěšky pokračujeme na rozcestí "Mezní můstek", kde se nachází visutý most přes kaňon řeky Kamenice mezi Divokou a Tichou soutěskou - někdy také nazývanou Edmundovou podle knížete Edmunda Clary-Aldringena. Ten sem povolal italské odborníky a pod jejich vedením pak 200 dělníků 9 let upravovalo soutěsky. Na počest sponzora byla tehdy soutěska nazvána Edmundovou. Provoz na lodičkách v Divoké soutěsce byl zahájen roku 1898.

Cesta vede stále podél břehu Kamenice přes několik uměle vyražených tunelů a skalních galerií až k hostinci v Tiché soutěsce. Holky si zde kupují vodu a chvíli tu odpočíváme na lavicích. Je možné si zde zakoupit buřta a na otevřeném ohni, který tu hoří, si ho vlastnoručně opéct. Po chvíli pokračujeme k přístavišti pramic v Tiché soutěsce, kde čekáme na převozníka. Platíme lístky a tentokrát se plavíme téměř 1 km mezi strmými skalami vysokými 50 - 150 m. Některé skály představují zajímavé útvary - např. Skalní rodina, Strážce, Sfinga, Sloni, Delfín…. Míjíme umělý vodopád ovládaný převozníkem a obří hrnce, které vznikly v korytě řeky vířením vody. Po vylodění nás čeká ještě 1,5 km dlouhý úsek cesty po pěšině pod skaními převisy se třemi tunely podél řeky Kamenice do Hřenska. Je tu nádherně, jen směrem od Hřenska jdou hlučící davy turistů a tak nám trochu kazí idylku. V hospůdce na začátku Hřenska na nás už čeká Luciin přítel, který ji svým autem odváží zpět na Mezní Louku pro auto. My s holkama na ni zatím čekáme v Hřensku, kde nás asi za 20 minut Lucie vyzvedává.

Více fotografií zde: Soutěsky u Hřenska.
 

Pastýřská stěna v Děčíně

Cestou se v autě domlouváme, co podnikneme dál - Lucie by nám ráda ukázala krásný výhled z Pastýřské stěny nad Děčínem a můžeme si tam zároveň dát oběd. Vracíme se tedy podél Labe zpět do Děčína a strmými uličkami stoupáme na pískovcovou výšinu Pastýřská stěna, která na východní straně spadá strmou, asi 150 m vysokou skalní stěnou k Labi. Je odtud nádherný výhled na řeku, na historickou část Děčína se zámkem a okolní kopce. Název Pastýřská stěna je odvozen od pověsti, podle které se na skále objevovalo zjevení ovčáka se stádem ovcí a světélkující holí v ruce. Od roku 1892 zde stál dřevěný hostinec, který byl v roce 1905 přestavěn na honosnou kamennou restauraci v podobě romantického hradu s 13 m vysokou vyhlídkovou věží. Sedáme si na terasu pod slunečníky a objednáváme si jídlo. Obsluha je docela nepříjemná, jídlo drahé a nevalné chuti. Vynahrazujeme si to alespoň nádherným výhledem.

Po pozdním obědu opouštíme v 16:30 Pastýřskou stěnu i Děčín a míříme přes Jílové na parkoviště pod Děčínským Sněžníkem. Vyrážíme pěšky směr rozhledna, ale po chvíli Lucie říká, že už se blíží pátá hodina a rozhledna zavírá, tak nemá cenu tam jít. Vracíme se tedy zpět na parkoviště a jedeme do Tiských stěn, které prý budou ještě otevřené.

Tiské stěny

Přijíždíme do obce Tisá, kde na parkovišti necháváme auto. Okolo kostela svaté Anny a přilehlého hřbitova stoupáme po prudké cestě pod jižními srázy Tiských stěn až k pokladně na Skalním náměstí, která je už zavřená. Ničemu to ale nevadí, vstup do skal není nijak zahrazen a nemusíme platit vstupné. Jen si nemůžeme zakoupit tištěného průvodce, kde jsou popsány a očíslovány jednotlivé skalní útvary. Tiské stěny tvoří skalní město ležící v nadmořské výšce 613 m a jsou protkané labyrintem pískovcových skal vysokých až 70 m. Nachází se zde četné sloupy, věže a stěny s převisy a jeskyňkami, oddělené roklemi a soutěskami. Až do roku 1918 byl do Tiských stěn vstup bez místního průvodce zakázán. Skalní město se dělí na dvě části - na západní Malé stěny a východní Velké stěny - těmi jsme se vydaly i my.

Velkými stěnami vede delší prohlídková trasa, která zahrnuje 56 pojmenovaných útvarů mezi nimiž jsou například Sloni, Lokomotiva s tendrem, Srnčí věž, Dvojitá věž, Skalní hrad, Herkulovy sloupy s Přimáčknutým krejčíkem, Starosta skalního města, Hubený doktor, Vítězná brána, Úly, Obří hlava, Mumie, Tuleni, Velryba, Lví hlava, Rytířský sál, Zkouška štíhlosti, Sťatý major… Po písčitých cestičkách se procházíme skalami, mezi nimiž rostou břízky, nejsou tu skoro žádní lidé a je tu v podvečer báječný klid a ticho. Na rozcestí s červenou značkou uhýbáme vlevo a stoupáme po schůdcích na plošinu ke dvěma nejproslulejším útvarům celých Tiských stěn - Hřibu a Želvě. Je odtud nádherný výhled na celé údolí Tiských stěn a na druhou stranu na České Středohoří. A zase ten klid a ticho!
Z plošiny pokračuje doleva stezka k turistické chatě, my se však kousek vracíme a pokračujeme doprava po hřebenové stezce vedoucí po vrcholcích skalního masívu, odkud jsou nádherné výhledy na České Středohoří i Krušné hory. Stezka nás dovedla zpět na Skalní náměstí a odtud jsme se vrátily do Tisé k autu.

Více fotografií zde: Tiské stěny 2006.
 

Chlumecký guláš

Přes Libouchec pokračujeme do Chlumce. V okolí je řada pomníků připomínajících bitvu z roku 1813 mezi rakousko-rusko-pruskou spojenou armádou a Napoleonskými vojsky. Po Chlumci jsme absolvovaly okružní jízdu autem - Lucie nám ukázala školu, obecní úřad a další zajímavosti. Zaparkovaly jsme auto a vydaly se do bývalého zámeckého parku na akci Chlumecký guláš, což byl vlastně 18. ročník folkových, country, trampových a bluegrassových skupin. K tomu se měly podávat různé druhy guláše. Lucie nás seznámila s tatínkem a pak odešla za svými známými, tak jsme si s Marcelou a Janou daly párek s pivem a povídaly. Zrovna ani moc nehrála hudba a nikoho jsme tam neznaly, tak jsme poseděly a pak šly najít Lucii a o půl desáté společně odešly. Jely jsme zpátky na chatu, což trvalo téměř třičtvrtě hodiny. Cestou jsme míjely krásně osvětlené Ústí nad Labem a zámek ve Velkém Březně. Na chatě už na nás čekal Luciin přítel, tak jsme ještě povídali u čaje, postupně se vysprchovaly a o půlnoci šly spát.

3. den - 20.8.2006

Komáří hůrka, hrad Střekov, vyhlídková věž Větruše, cesta domů

Ráno vstáváme už v sedm hodin a pochutnáváme si na snídani, kterou připravila Lucie se svým přítelem. Opět je výborná buchta z Margot a k ní ještě plátky veky a na nich zapečený salám s meruňkou a sýrem. Je to výborné! Fotíme se před chatou, loučíme s Luciiným přítelem a okolo půl deváté vyrážíme směr Ústí nad Labem. Tady vysazujeme na autobusovém nádraží Janu, která se musí už dnes ráno kvůli práci vrátit do Prahy.

Komáří hůrka

My s Lucií a Marcelou pokračujeme přes Chabařovice do Krupky, kde necháváme na parkovišti auto a jdeme k dolní stanici sedačkové lanovky Krupka - Komáří hůrka. V budově si kupujeme zpáteční jízdenky a čekáme až lanovka pojede. Byla postavena v roce 1952 jako první tohoto druhu u nás, je dlouhá 2348 m a překonává převýšení 482 m. S námi zde čeká také plno cyklistů, protože lanovkou je možné přepravovat i kola a nahoře na Komáří hůrce se vydat dále po některé z mnoha cyklostezek.

Okolo 10:00 lanovka začíná jezdit a tak jedeme pomalu nahoru. Sedačky jsou po dvou - Lucie jede sama, my s Marcelou spolu. Cestou můžeme vidět pozůstatky historických důlních děl a uhelné lomy v pánvi. Bohužel je dnes zamlženo, dohlédneme pouze na nejbližší vrcholky Českého Středohoří. Vystupujeme na Komáří hůrce, která leží ve výšce 808 m a hned vedle konečné stanice lanovky stojí hotel Komáří vížka, z jehož terasy musí být nádherný výhled do kraje, ale dnes je bohužel stále zataženo. Svahy Komáří hůrky jsou protkány celou řadou štol. Za zády máme výhled na Saskou stranu Německa, která je mnohem méně členitá, než Česká. Je tu ideální mírně zvlněná krajina pro cyklisty.

Máme tu čas, než zase pojede lanovka dolů, tak se jdeme kousek projít do obce Horní Krupka, kde stojí kaple z roku 1360, zasvěcená patronovi horníků - biskupovi v Řezně. Ten zde žil v 10. století jako poustevník.

Vracíme se zpět k hotelu Komáří vížka, kupujeme si pohledy a jdeme do restaurace hotelu na kafe a něco malého k jídlu. Pak už je čas jít k lanovce a vracíme se s ní dolů do Krupky.

Hrad Střekov

Na parkovišti nasedáme do auta a přes Chabařovice a Ústí nad Labem jedeme na hrad Střekov, který se nachází na strmé skále nad pravým břehem řeky Labe. Hrad střežil bezpečnost plavby na Labi a zajišťoval i vybírání celních poplatků. Auto necháváme na blízkém parkovišti a věžovitou branou vstupujeme do hradu. Zde se nachází pokladna a restaurace, kam si jde sednout Lucie, protože na hradě nedávno byla.

My s Marcelou jdeme na prohlídku gotického hradu, který je docela velký, hodně členitý a je z něj nádherný výhled. Napravo od nás se rozkládá Ústí nad Labem s několika mosty a gotickým chrámem Panny Marie, nalevo leží kaňonovité údolí Labe, známé jako Porta Bohemica s vrchem Vrkoč, který je pokryt skalami a mohutnými čedičovými sloupci. Přímo pod hradem stojí na Labi zdymadlo, jehož stavba započala roku 1923 a dodnes slouží vodní plavbě. Zdymadlo má podobu nízké přehrady, zvedá se asi 10 m nad hladinu řeky a přehrazuje labské údolí v délce 111 m. Má dvě plavební komory a jeho součástí je také průtoková elektrárna.

S průvodkyní pokračujeme v prohlídce hradu, jejíž součástí je i expozice útrpného práva. Průvodkyně na několika mučících nástrojích vysvětluje jejich funkci, ale nám s Marcelou z toho není moc dobře, tak po chvíli palác opouštíme a čekáme na výpravu venku. Společně pak pokračujeme do mázhausu, dalších paláců a kaple, která se nachází v jedné z bašt. Po prohlídce vyzvedáváme Lucii v restauraci a vracíme se zpět do Ústí nad Labem. Lucie má v plánu vzít nás ještě na vyhlídkovou věž Větruše, kde je i restaurace a můžeme si tam dát oběd. Jelikož jsme se ale dost zdržely na hradě, je 13:30 a mě jede v 15:00 poslední autobus do Liberce, tak mám obavy, abychom to stihly. Lucie mě ujišťuje, že ano a tak jedeme.

Větruše

Větruše se nachází na výšině vypínající se nad středem města za řekou Bílinou. Říká se jí také šibeniční vrch, protože zde bývalo městské popraviště. Kromě restaurace s vyhlídkovou věží se zde nachází ještě bludiště a velké parkoviště, kde necháváme auto. Jdeme nejdříve na vyhlídkovou věž, která je 30 m vysoká a jejíž vyhlídková plošina je ve výšce 25 m. Je odtud nádherný výhled na celé Ústí nad Labem s gotickým chrámem Panny Marie, několika mosty, z nichž nejzajímavější je Mariánský most postavený v roce 1998. Jeho délka je 178,5 m a tvoří jej dva pylony z nichž vybíhá 15 lan nesoucích mostovku. V dáli vidíme zdymadlo a hrad Střekov, kde jsme byly před necelou hodinou. Okna rozhledny ale nejdou otevřít a uvnitř v malém prostoru je vydýchaný vzduch, tak brzy scházíme dolů.

Je už dost hodin, ale Lucie ještě navrhuje dát si v restauraci oběd. Jenže jako naschvál jídlo stále nenesou, urgujeme ho i u servírky, ale stále nic. Když už jsme rozhodnuté objednávku zrušit a odejít, tak jídlo konečně přinesla, ale vzhledem k časové tísni ho do sebe jen rychle naházíme a ani ho nestačíme vychutnat. Rychle platíme, pospícháme k autu a sjíždíme dolů do města k autobusovému nádraží. Nezadržitelně se blíží třetí hodina, kdy mi odjíždí autobus. Když přijíždíme k autobusovému nádraží, vidím svůj autobus zrovna odjíždět směr Děčín. Přijely jsme bohužel pozdě. Jsem z toho docela rozmrzelá a nezbývá nic jiného, než jet delší cestou přes Prahu, abych se vůbec dostala domů, protože na Liberec už dnes nic nejede.

Rozloučily jsme se s Lucií, která se vracela za Romanem na chatu a my s Marcelou se vydaly na autobusovou zastávku směr Praha. Autobus měl jet před půl čtvrtou, tak se Marcela vydala hledat toalety, ale jakmile odešla, tak přijel autobus. Dlouho nešla, tak jsem jí volala na mobil, aby si pospíšila, ale ten jí zvonil v tašce, kterou jsem jí hlídala! Už jsem začínala mít obavy, aby nám i tento autobus neujel a nezůstaly jsme opět v Ústí. Naštěstí Marcela po chvíli přišla a nastoupily jsme do autobusu, kde jsme si dokonce i sedly.

Cesta do Prahy trvala něco přes hodinu a docela rychle utekla, protože jsme povídaly. Do Prahy jsme přijeli dokonce o 10 minut dříve, tak jsem se rychle s Marcelou rozloučila a běžela na metro, protože jsem se z autobusového nádraží v Holešovicích potřebovala za půl hodiny dostat na Černý most. Tam jsem si ještě došla na WC a šla čekat na autobus. Když jsem po páté hodině přišla na zastávku, tak jsem zjistila, že tam stojí dav lidí, kteří měli odjet v 16:45 na Mísečky, ale jejich autobus stále nepřijel. To mi zas tolik nevadilo, protože jsem chtěla jet autobusem v 17:20 směr Harrachov. Jenže ten nepřijel taky! To už jsem začínala být docela nervózní, protože bylo hodně hodin a stále ani nikdo z dispečinku nevěděl, proč ty autobusy nejedou. V 17:40 konečně přišel člověk z dispečinku a oznámil lidem, že autobus na Mísečky, který měl jet před hodinou, pojede asi za 2 hodiny! O tom na Harrachov nevěděl nic, ale ten naštěstí vzápětí přijel a všichni lidé, kteří chtěli jet tím směrem se hnali k němu. Autobus byl tedy hodně plný, ale podařilo se mi i sednout a před osmou hodinou jsem šťastně dorazila domů.