Publikováno v Česko Česko-Saské Švýcarsko

ČESKO-SASKÉ ŠVÝCARSKO 2013

1.5 – 5.5.2013

Již po čtvrté vyrážíme s dětmi na prodloužený víkend do Mikulášovic a Česko-Saského Švýcarska, tentokrát s mou mamkou, tetou a strejdou. Oni tam jsou už od soboty, my se s nimi sejdeme dnes v Německu na Bastei a společně podnikneme pár výletů. Bohužel počasí nám zatím moc nepřeje, často prší a je chladno. Pevně doufáme, že už by se to mohlo vypršet a být hezky, což se nám poslední den splní a prožijeme nádherný slunečný den v Budyšíně a okolí.



1.den – středa 1.5.2013


Bastei, Kurort Rathen, železniční světy Eisenbahnwelten Rathen

Ráno balíme, nakládáme věci do auta, v 9:20 vyjíždíme, ale ještě před domem zjišťujeme, že nám došla voda do vstřikovačů, takže rychle zpět do garáže dolít z kanystru a na druhý pokus odjíždíme směr Liberec, Chrastava, Jablonné v Podještědí, Cvikov, Nový Bor. Počasí nic moc, stále zataženo, šedá obloha, jenom 11°C, na to že je první Máj, tak nikde ani noha, na silnicích téměř nulový provoz. V České Kamenici Verunka usíná. V 10:50 jsme v Děčíně, stále temné mraky a teplota 11°C. Pokračujeme na hraniční přechod Hřensko – Schmilka a nestačíme se divit! Na německé straně je tolik lidí, parkoviště plná – Němci vyrazili na výlety, ačkoliv jim počasí nepřeje. Projíždíme Bad Schandau, všechna parkoviště u silnice jsou obsazená. Míjíme obce Porschdorf, Waltersdorf – silnice samá díra, stále stoupáme do kopce a svítí nám kontrolka oleje v motoru. V obci Rudteil se napojujeme na silnici z Hohnsteinu a za Rathewalde odbočujeme doleva, kde je u silnice velké placené parkoviště, odkud jezdí autobusy na 3 km vzdálenou Bastei. Parkoviště se zdá být beznadějně plné. My pokračujeme na druhé, ležící v lese asi 500 m od Bastei.
Jsme tu v 11:30, parkoviště se zdá taky plné, ale občas zahlédneme volné místo. Stojíme ve frontě, Němci se však otáčejí a vracejí zpět. Když přijíždíme k závoře, tak potkáváme mamku, tetu a strejdu, který nám říká, že na parkovišti přestal fungovat elektronický systém a závora nepustí nikoho dovnitř, ačkoliv tam volná místa jsou, prý se budeme muset vrátit na první parkoviště u hlavní silnice, což zabere tak hodinu času. Zatímco přemýšlíme, že já s holkami vystoupíme a Petr pojede zaparkovat auto a pak přijede autobusem, tak brána se najednou otevírá, rychle couváme zpět a zajíždíme na parkoviště. To bylo štěstí!

Bastei

Venku je jen 9°C, zataženo, zamlženo, vypadá to, že každou chvíli začne pršet, tak se teple oblékáme, holkám dávám i čepice a rukavice. V plánu máme sejít z Bastei po schodech k divadlu ve skalách „Felsenbühne Rathen“, okolo Kosího jezera (Amselsee) a zpět soutěskou Schwedenlöcher, ale na mapě u cesty čteme upozornění, že je cesta kvůli spadaným stromům uzavřena. Jsme zklamaní, ale nedá se nic dělat, rychle vymýšlím náhradní plán – sejdeme dolů do městečka Kurort Rathen, přívozem na levý břeh Labe a navštívíme zahradní železnici „Eisenbahnwelten“.
Je už poledne, tak vyrážíme po silnici k Bastei, kam je to necelých půl kilometru. Cestou potkáváme koňské povozy, které vozí lidi z parkoviště k hotelu nad skalním mostem. Jeden kůň se plaší, nechce táhnout vůz, kočí ho práská bičem a kůň se snaží vyvlíknout z postroje. Raději uhýbáme hodně ke straně, aby se nám nic nestalo. První vyhlídka se nachází ještě před hotelem „Berghotel Bastei“ a máme před sebou skály uzavřené soutěsky Schwedenlöcher. I když je pošmourno a vše šedivé, skály jsou nádherné! Po silnici pokračujeme k hotelu a dáváme se vpravo po schodech, které vedou na terasu u samoobslužné restaurace s vyhlídkou na stolové hory Lilienstein, Pfaffenstein a pevnost Königstein na druhém břehu Labe. Holky si chtějí sednout, ale lavičky jsou mokré, tak se vracíme před hotel a tam ve stoje obědváme housky se sýrem a k tomu cherry rajčátka.
Postupně navštěvujeme všechny odbočky a vyhlídky na skalní město a prodíráme se davy lidí, je jich tu strašně moc, všichni Němci vyrazili na výlet, i když počasí moc nepřeje. Je to pravý opak Čech, kde jsme nikoho nepotkali. Pomalu se davem proplétáme až k jednomu z nejnavštěvovanějších míst Saského Švýcarska – kamennému mostu Basteibrücke. Byl to první turistický evropský most, postavený v letech 1850-51 nad 40 m hlubokou propastí Mardertelle, spojující hrad Neurathen a Bastei, je dlouhý 76,5 m, široký 3 metry a má sedm oblouků, které se majestátně klenou nad propastí. Na jeho stavbu bylo použito asi 1900 tun pískovce. Vzhledem k terénu a době stavby se jedná o obdivuhodné dílo klasického mostního stavitelství. Dnes je most chráněn jako technická památka. Skály na Bastei vznikly vodní erozí během miliónů let a ční až do výšky 305 metrů nad mořem, samotná Bastei se nachází ve výšce 194 metrů nad pravým břehem Labe. Z mostu je nádherný výhled východním směrem na skalní město a soutěsku „Schwedenlöcher“, kudy prochází turistická stezka z městečka Rathen a kam jsme měli původně namířeno. Napravo je výhled na stolové hory Saska a dole se zrcadlí hladina řeky Labe s houkajícími parníky. Je to úplná romantika, přestože tu jsou davy turistů, místo je úžasné!

Hrad Neurathen

Na konci mostu je vstup do hradu Neurathen, který byl vidět i z mostu. Je tam spousta žebříků, kovových schodů a můstku a vyhlídek do údolí. Hrad Neurathen byl postaven v 15. století nad pravým břehem Labe na obranu Míšeňska před nájezdy z Čech, zmítaných v té době husitskými válkami. Zanikl už v 16. století a do dnešního dne se dochovaly jen zbytky skalních místností, cisterna a ochozy. Jsou tu vystaveny také vykopávky – hlavně středověká keramika, velký prak, koule a u vchodu model původního hradu. Do hradu nejdeme, Petr tam byl se Šárkou před dvěma lety a jsou odtamtud jen další vyhlídky na skalní město.

Kurort Rathen

Po schodech klesáme dolů do městečka Kurort Rathen. Je to náročné, schody jsou v délce 500 m. Na samém okraji městečka odbočuje vlevo cesta k přírodnímu divadlu ve skalách „Felsenbühne Rathen“. Přicházíme do lázeňského městečka Kurort Rathen, jednomu z nejnavštěvovanějších míst v Saském Švýcarsku. Řeka Labe ho rozděluje na dvě části, na Oberrathen na levém břehu a Niederrathen na pravém břehu, kde jsme nyní i my. Je sem zakázán vjezd auty, ty mohou parkovat na druhém břehu a lidé se sem musí dopravit přívozem přes Labe. Jsou tu dlážděné ulice, hrázděné domy, malebné hotýlky, všude květiny, domovní znamení (např. tepaní ptáci), obchůdky se suvenýry a grilovanou bílou klobásou. Městem protéká „Kosí potok“ (Amselgrundbach) vytékající z „Kosího jezera“ (Amselsee). Lampy pouličního osvětlení jsou zajímavě ozdobeny, na vrcholku každé z nich je jakýsi svazek, vypadající jako stříbrné ostnaté dráty. Z každé lampy visí zlatý střevíc, jako pozvánka na divadelní hru „Popelka“ do skalního divadla.

Hrad Altrathen

Na skalním výběžku ve svahu nad městečkem se nachází hrad „Altrathen“ ze 13. století, se zbytky sklepů, paláce a hradeb, k nimž byl přistavěn v roce 1898 výletní hostinec ve stylu romantismu. V současnosti je na hradě restaurace s ubytováním. Na nádvoří je možné posedět venku a asi je odtamtud i nádherný výhled do okolí, ale my tam nejdeme, protože je to zase spousta schodů nahoru. Blíží se 14 h a my pokračujeme k přívozu, abychom se dostali na druhou stranu Labe do Oberrathenu, kde je také modelová železnice.
Více fotografií zde: Bastei a Kurort Rathen.

Přívoz je právě na našem břehu a za chvíli bude odplouvat, tak rychle nastupujeme. Zpáteční lístek pro dospělého stojí 1,50 €, děti zdarma. Náš přívoz je úplně plný a na druhém břehu už stojí velký dav lidí, kteří poplují zpět. Jdeme do kavárny „Basteiblick“, trochu si odpočinout a ohřát se, protože venku je stále jen 9°C. Dáváme si s Petrem cappucino a obrovský větrník se šlehačkou a borůvkami, který je tak velký, že se z něj najíme všichni čtyři.
Holky už fňukaly, že je bolí nožičky, ale jakmile venku objevily hřiště, už je nic nebolí a tahají nás ven. Nám se do té zimy moc nechce, ale nakonec jdeme. Je tu plno dřevěných prolézaček, opičí dráha, domek, lanový kolotoč, šplhací kameny… Za kavárnou je vodotrysk a okrasná zahrada. Čas rychle utíká, blíží se 15 h, tak opouštíme hřiště a lákáme holky na vláčky modelové železnice, která se nachází hned u velkého parkoviště.

Železniční světy Eisenbahnwelten Rathen

„Železniční světy“ (Eisenbahnwelten) se rozkládají v současnosti na ploše 7.350 metrů čtverečních (plánuje se další rozšiřování), převýšení mezi nejvyšším a nejnižším místem je 3,2 metru, je zde položeno 4.600 metrů kolejí, po nichž jezdí 30 vlakových souprav (75 lokomotiv a 250 vagónů). Stojí zde více než 200 modelů skutečných staveb v měřítku 1:22,5 od Děčína po Míšeň, protéká tu 350 m vodních toků a celé kolejiště řídí několik počítačů a hlídají bezpečnostní kamery. Železnici postavili během dvou let manželé Hanischovi s několika spolupracovníky, otevřena byla poprvé na Velikonoce v roce 2007 a představuje sedm regionálních, vedlejších a hlavních tratí mezi Děčínem a Míšní (např. trať Žitava - Bertsdorf – Oybin, Heidenau – Altenberg, Pirna – Neustadt, Radebeul/Ost – Radeburg…). Najdeme tu i tramvajovou dráhu „Kirnitzschtalbahn“ z Bad Schandau do Lichtenhainu. V areálu je i penzion s restaurací a terasou a hned za plotem jezdí vlaky na hlavní trati Děčín – Drážďany.
U pokladny platíme vstupné 6 € na osobu, zdá se nám to docela drahé, ale když pak vidíme tu nádheru, tak to stojí za to. Holky mají vstup zdarma, navíc ještě dostávají samolepku s motoráčkem. Hned první atrakcí, která je zaujme, je Mašinka Tomáš, která tu jezdí po okruhu kolem jezírka, projíždí tunelem a nad tím vším se vypíná katedrála a hrad v Míšni. Další vláčky jezdí okolo zámku Moritzburg, jsou tu mosty, nádražíčka, vesničky, mezi tím vším různé druhy dřevin, kvetoucí zlatý déšť, vřesovce, azalky… Prostě úžasné! Je tu spousta drobných detailů – lidi čekající na vlak, dopravní nehoda auta a motorky, ovečky pasoucí se na louce, svatba v kostele, westernové městečko, koňské dostihy, pivnice u pivovaru v Pirně, kapličky se svatými obrázky, hřbitov kde hrobník právě kope hrob, farmář s traktorem sváží ovoce ze sadu, zedníci míchají maltu v míchačce, paní okopává zeleninu na záhoncích a okolo sebe má skleníky, farmář krmí drůbež, kominík čistí komín, paní se propadla lávkou přes potok, sebevrah skáče z mostu, jeřáb a stavební stroje staví dálnici, auto přejelo krávu, dopravní zácpa, děti si hrají na pískovišti a v brouzdališti, zedníci staví domy, trh se stánky se zeleninou a grilujícím se prasetem, pomalovaný hipísácký autobus… Do detailů jsou propracované i všechny stavby, jsou tu věrné kopie nádraží, strážní domky, kostely, vesnická stavení, statky, zříceniny hradů, pevnost Königstein, hrad Altrathen, most v Pirně, mlýn s mlýnským kolem a dřevěným náhonem, kiosek s občerstvením a lavičkami, vybydlený dům s vytlučenými okny se satelity, zámek v Děčíně, koupaliště Geibeltbad v Pirně s tobogánem, zámek a zahrady Weesenstein…
Více fotografií zde: Eisenbahnwelten Kurort Rathen.

Jsme z toho nadšeni jak my dospělí, tak i holky. Vidíme, že vykolejila lokomotiva s vagóny a přichází pán a hledá, kde se to stalo, tak mu to strejda ukazuje a chvíli si s pánem povídá. Procházíme ještě domkem, kde jsou televizní obrazovky, kontrolující provoz na kolejišti, prodávají tu suvenýry a jsou tu vystaveny mašinky James a Percy, to se holkám hrozně líbí. Strávili jsme tu přes hodinu času, brzy bude 16 h a nás čeká ještě namáhavý výstup zpět na Bastei, tak se vracíme zpět k přívozu. Hned vedle je hřiště, tak holky ještě řádí na prolézačkách, než připluje přívoz z druhého břehu. V 16:15 odplouváme do Niederrathenu a stejnou cestou se vracíme zpět. Petr si kupuje grilovanou bílou klobásu, ale holky mu ji celou snědly, tak si musí jít koupit další. Já zatím nakupuji pohledy.
 
Pokračujeme směrem ke Kosímu jezeru a odbočujeme po schodech nahoru směr Bastei. Je to docela náročné, ale už tu nejsou davy lidí jako v poledne, tak se jde lépe. Petr Verunku chvílemi poponáší v náručí, přeci jen má ještě krátké nožičky a na 3,5 leté dítě toho ušla dnes hodně. Míjíme odbočku k divadlu ve skalách „Felsenbühne Rathen“, i výše položený hrad „Neurathen“. Vydáme se sem někdy příště znovu, teď už toho máme všichni za celý den dost! Celá trasa měřila sice jen 4,6 km, ale převýšení činilo 180 m! Přicházíme k parkovišti a u auta zjišťujeme, že se na sklonku dne oteplilo na celých 13°C! V automatu platíme za parkování, na celý den to bylo 5,50 € a v 17:45 odjíždíme. Čeká nás 35 km jízdy a asi hodinová cesta do Mikulášovic, kde budeme bydlet.
Jedeme přes Hohnstein, Ehrenberg, Ulbersdorf. V Sebnitz špatně odbočujeme na obchvat a tím si zajedeme o 3 km dále. Člověk se sice vyhne centru, ale najede kilometry navíc. Pokračujeme přes Dolní Poustevnu a Vilémov do Mikulášovic. Silnice jsou tu v hrozném stavu, díry jsou hluboké a vyspravené tak, že na dně díry je geotextilie a na ní udusaná hromada kamení. Do Mikulášovic přijíždíme v 18:35, ubytováni jsme jako vždy v penzionu „U Vladařů“ nedaleko kostela.
Strejda pomáhá Petrovi vynosit z auta zavazadla a nastěhovat je do našeho pokoje ve druhém patře. My s holkami, mamkou a tetou jdeme do restaurace na večeři. Šárka si dává své oblíbené vepřo – knedlo - zelo, Verunka již tradičně polévku s játrovými knedlíčky a dojídá po Šárce její večeři. Já si pochutnávám na ďábelské palačince a Petr si dal brokolicovou polévku a zapečené špecle. Ty jsou tak výborné, že je později vařím i doma k obědu. Sedíme u stolu a povídáme, plánujeme výlet na další den, ale je tu čím dál více zakouřeno, tak odcházíme do svých pokojů. Mamka s tetou a strejdou bydlí o patro níže pod námi. My se všichni sprchujeme, vybalujeme věci a ve 21:30 jdeme spát. Verunka, která si ráno pospala, teď nemůže usnout a v posteli si téměř do 22:30 něco povídá s plyšovými kačenkami a poslouchá bimbání zvonu na kostelu, který odbíjí každých 15 minut.

2.den – čtvrtek 2.5.2013


Hinterhermsdorf, soutěska Obere Schleuse (Horní Splav)

Ráno se budíme po 7 h, holky si hrají a v 8:30 jdeme do restaurace na snídani. Objednáváme si s Petrem míchaná vajíčka, Šárka snídá rohlík s marmeládou, Verunka suchý loupák. Venku je dnes docela teplo 14°C, ale opět zataženo a vypadá to na déšť. Petr se dívá na předpověď počasí a po 14 h má opravdu začít pršet, tak se domlouváme, že to riskneme a podnikneme výlet do soutěsky „Horní Splav“ (Obere Schleuse). Vyjíždíme před 10 h a přes Dolní Poustevnu míříme do Německa. Silnice v tomto směru je snad ještě horší, než když jsme jeli včera v opačném směru. Povrch je samá díra, jak kdyby se tu přehnala válka. V Sebnitz se tentokrát nenecháme nachytat na obchvat okolo města, ale jedeme přímo do centra a na Hinterhermsdorf. Je tu značená nějaká objížďka, ale nevšimla jsem si kam, tak jedeme dál, zkusíme to, kam až dojedeme. Nakonec je objížďka jen ze Saupsdorfu do Hinterhermsdorfu (to už bylo zavřené vloni), ale dá se to objet druhou silnicí. Dole v údolí je uzavřená celá silnice podél řeky Křinice do Bad Schandau, po níž jsme jeli vloni k Lichtenhainskému vodopádu a na Kuhstahl. Silnici kompletně opravují a zpevňují břehy, asi je řeka podemlela. V Hinterhermsdorfu odbočujeme doprava, kde je po 400 m v lese velké parkoviště. Téměř nikdo tu není, ale platí se tu 4 € na den.

Hinterhermsdorf

O Hinterhermsdorfu se říká, že je to vstupní brána do „zadního Saského Švýcarska“, vychází odtud několik turistických stezek různými směry. Ve vesničce jsou krásné podstávkové domy a kostel. My se vydáváme v 11 h od parkoviště po modré značce kolem zahrádkářské kolonie, kde jsou krásně upravené zahradní domky, spousta květin, keřů a různé samorosty – např. dvě muchomůrky – pán s doutníkem a prsatá paní s korály kolem krku, před nimi třípatrový vyřezávaný domek pro ptáčky. Ptačích budek, různých domečků, dřevěných hub, trpaslíků a samorostů je tu spousta, holkám se to moc líbí. Pokračujeme stále po silnici, po níž jezdí i koňské povozy, vozící turisty dolů k řece Křinici.

Pomník Cupetiussstein

Odpočíváme na rozcestí s kamenným pomníkem „Cupetiusstein“, které připomíná místo, kde byl v roce 1834 zavražděn jakýsi Johann Gotlieb Cupetius. Svačíme v dřevěném přístřešku u cesty a holky tu staví domečky z jehličí a šišek a závodí, kdo se trefí šiškou do vzdáleného stromu.

Pamětní kámen rodu Wettingů – Wettingplatz

Odbočujeme doprava, cesta dlážděná velkými kameny prudce klesá k rozcestí „Wettingplatz“, kde je pamětní kámen z roku 1889 připomínající 800 leté výročí panovnického rodu Wettingů. Je tu další dřevěný přístřešek, holky nás nutí, abychom si šli odpočinout. Šárka sbírá kameny, uvnitř domku z nich vytváří ohniště, na klacík napichuje suché listy a předvádí, jak peče na ohni buřty. Za přístřeškem je několik stromů porostlých hlívou ústřičnou, to jsme ještě neviděli, takhle volně v přírodě! Některé houby jsou dokonce větší než ty, které se prodávají v obchodě!

Skála Hermannseck s přístřeškem Schlegelhütte

Po červené značce pokračujeme na rozcestí „Hohwiese“, kde potkáváme velkou skupinu důchodců, všichni mají turistické hůlky a rychlým tempem nás míjejí. Lesem stoupáme na vyhlídkovou skálu „Hermannseck“ přímo nad Křinickou soutěskou (Kirnitzschklamm), ležící pod námi v hloubce 53 m. Na vrcholu skály stojí dřevěný přístřešek „Schlegelhütte“. Skála i přístřešek nesou jméno podle nadlesního Hermanna Schlegela, který jako první přišel v roce 1879 s myšlenkou jízdy na pramicích v soutěsce. Je tu malý prostor a je to tu hodně exponované, jen se krátce koukneme do údolí a vracíme se na bezpečnější cestu. Holky by pořád někde běhaly a tady by mohly lehce někam propadnout. Dolů do údolí Křinice vedou dvě cesty – první po strmých železných schodech, připomínajících spíše žebřík, skrz 50 cm širokou skalní puklinu. My volíme druhou cestu vedoucí kolem skály „Hermannseck“, ale také po schodech, které jsou místy dost vysoké, tak Petr bere Verunku do náruče. Šárka statečně šlape s babičkou a tetou.

Soutěska Obere Schleuse (Horní Splav)

Míjíme dřevěný domek nad hrází, kde z jednoho okénka vykukuje dřevená sova a z druhého modrý ledňáček. Řeka Křinice pramení nedaleko Krásné Lípy a po 38 kilometrech ústí v Bad Schandau do Labe. Po celé její délce vedou turistické stezky. Hranici mezi Čechami a Německem v délce 10 km tvoří řeka v těchto místech už od roku 1451. První dřevěné stavidlo z roku 1580 sloužilo pro splavování dřeva, což byl v tomto údolí jediný možný způsob svozu. V roce 1817 bylo dřevěné stavidlo nahrazeno kamenným a v roce 1879 byly zahájeny první jízdy na pramicích pro „letní hosty“. Dřevo se zde plavilo až do roku 1964. Vodní nádrž je dlouhá 700 m, u nástupiště je řeka hluboká asi 1 m, u stavidla, kde se nyní nacházíme my, je to 7 m, samotná hráz je vysoká 4 m. Teplota vody ani v létě nepřekročí 8°C. V zimě je stavidlo vytaženo a Křinice teče volně svým původním řečištěm. Soutěsku lze proplout na pramici, nebo projít po turistické stezce, což je prý také krásné.
Je 13:30 a na hrázi jsme zatím jen my a německý pár, ale lodník říká, že to stačí a tak nastupujeme do loďky a vyplouváme. Lodník vypráví pouze Německy, ale něco mu rozumím a cestou zapředl rozhovor se strejdou. Cestou nám ukazuje různé skály, připomínající svým tvarem například spící ovci, hřib, dvě radující se žáby, vysoko nad údolím hlídá horský duch… Plavba je příjemná, je tu klid a ticho, dokonce potkáváme i kačenky, z čehož má největší radost Verunka. Ze skály visí provazový žebřík, lodník vtipkuje, že kdo má mořskou nemoc, tak zde může vystoupit a žebřík prý má speciální úpravu pro tchýně. Před doplutím k nástupní stanici míjíme malý ostrůvek ve tvaru srdce, o němž lodník vtipkuje, že ho mají v oblibě zamilované dvojice a za malý poplatek prý na tomto „ostrůvku lásky“ mohou strávit jednu noc. Ubytování začíná po odjezdu poslední pramice a končí druhý den ráno s příjezdem první pramice. Lodník ještě nabízí, že v případě potřeby nahradí partnera někdo z lodníků.
Po 20-ti minutách plavby vystupujeme v horním přístavišti. Ve skále je tu několik pamětních desek a tabulky, označující výšku vody při povodních. Při té největší byla hladina vody o 3 m výše nad normálem. Plavba se nám líbila, ale konstatujeme, že soutěsky u Hřenska jsou trochu hezčí. Lodník nám místo 4 € na osobu účtuje rodinné jízdné pouze 9 € a posílá nás zaplatit do dřevěného domku, kde je zároveň prodejna suvenýrů a jednoduchá restaurace. Domek je obložený kůrou, ve štítě jsou výplně ze šišek a zdobí ho zelené dveře a okenice. Já jsem zmatená z lodníka, protože ho v jednu chvíli vidím pádlovat s loďkou a vzápětí toho samého prodávat lístky, tak si myslím, že jsou to dvojčata, ale ve skutečnosti je to tatáž osoba, jen se rychle přemístil z lodě do okénka se vstupenkami. Ptáme se ho, odkud a v kolik hodin jezdí koňský povoz do Hinterhermsdorfu a on nás posílá o 200 m dále po modré značce a říká, že ale asi dnes nic nepojede, protože je ošklivo a chodí málo lidí. Měl pravdu, povoz jsme nepotkali, tak jsme šli celých 2,5 km hezky pěšky. Nad přístavištěm stojí několik ohyzdných budov, připomínajících spíš bunkr nebo nějaké skladiště. Při bližším ohledání zjišťujeme, že jsou to toalety.

Jeskyně Dachshöhle

Jdeme po modré značce stále do kopce, až přicházíme k jeskyni „Dachshöhle“. Je tu lavička, tak holky odpočívají, svačí a posíleny sušenkami tančí a předvádějí scénky, které nacvičují ve školce na besídku. Po dřevěných schodech stoupáme stále do kopce, až se napojujeme na cestu u pomníku „Cupetiusstein“. Verunka si stěžuje, že ji bolí nožičky, tak ji Petr bere do náruče a ona mu tam po chvíli usíná. Šárka se mnou statečně šlape, ale taky toho má už dost – ušli jsme dnes 5,5 km, se stoupáním 181 m a klesáním 190 m. I já už mám dost.

Po 15 h přicházíme k parkovišti, ale jdeme ještě naproti přes silnici do restaurace „Buchenparkhalle“. Zvenčí to nevypadá nějak extra, ale uvnitř je to moc hezké – dřevěný interiér, všude slaměné ozdoby, sušené květiny, keramické figurky. Funguje to tu jako samoobsluha, ale to nevadí, alespoň je člověk rychle obsloužen, i když v tomhle nečasu tu moc lidí není. Mají tu velký výběr hlavních jídel, polévek a koláčů – Šárka si vybírá švestkový s tvarohem, my s Petrem si pochutnáváme na výborném cappuccinu. Za okny restaurace je velká terasa se stolky a slunečníky a pravděpodobně je odtud nádherný výhled do okolí a na nedalekou rozhlednu „Weifberg“. Bohužel je čím dál více zataženo a zamlženo, vypadá to, že opravdu bude každou chvíli pršet.
Více fotografií zde: Obere Schleuse.

Po 16 h se vracíme k parkovišti, Verunka stále spí u Petra v náručí, tak ji opatrně dáváme do auta a vracíme se přes Sebnitz a Dolní Poustevnu zpět do Mikulášovic. Čekáme na parkovišti před penzionem, až se holky vzbudí a oba s Petrem také podřimujeme. Je to pěkně ospalé počasí, přejeme si, aby se už udělalo hezky. V 17:30 holky budíme a scházíme se všichni na večeři v restauraci. Holky si objednávají svou oblíbenou polévku s játrovými knedlíčky, my s Petrem masovou směs v bramboráku a holky od nás uždibují bramboráky a maso. Chvíli ještě povídáme u stolu a ve 21 h jdeme spát.

3.den – pátek 3.5.2013


Nobilis Tilia ve Vlčí Hoře, termální lázně Körse Therme v Kirschau

Celou noc hrozně prší, ráno taky, je zataženo a mlha, vůbec to nevypadá, že by se počasí mohlo během dopoledne vybrat. U snídaně se domlouváme, co budeme dělat, holky se chtějí jet koupat někam do bazénu, tak přemýšlíme o koupališti Mariba v Neustadtu, kde ale není termální bazén, jen menší vyhřívaný bazének pro děti a pak 28°C teplý bazén s vlnobitím. Paní domácí nám doporučuje termály v Kirschau, ale neví, jak jsou teplé, ví jen, že jsou teplejší než bazény u nás. Domlouváme se, že se tam vypravíme a na místě zjistíme, jaké to tam je, když se nám to nebude líbit, můžeme odjet do 20 km vzdáleného Neustadtu.
Po snídani jdou holky s babičkou nakoupit do potravin, my s Petrem balíme věci na koupání a jdeme vyzvednout kamarádce Vlaďce pánve, které si tu objednala v nějakém obchodě kousek od penzionu. Obchod je to prapodivný, všude samé mříže, špinavá okna se špinavými záclonami. Je zamčeno, klepeme na dveře skrze mříž, pán vzápětí otevírá, prý na nás už čeká, zdůrazňuje, že přijel jen kvůli nám, jinak tam prý vůbec není, obchod funguje pouze jako výdejní sklad jeho e-shopu. Přináší Vlaďčiny pánve, já chci napsat daňový doklad, ale on nás vůbec nechce pustit dovnitř, zabouchl nám před nosem, odešel napsat ten doklad, pak znovu otevírá a dává mi pánve s dokladem a rychle si bere peníze. Pán působí dojmem veksláka, nevypadá ani trochu důvěryhodně, stejně jako pánve pochybného materiálu, jimž chybí údaj o zemi původu a zdravotní nezávadnosti.

Nobilis Tilia ve Vlčí Hoře

Odjíždíme po 10 h, chceme vzít na benzínce u bývalé textilky benzín, protože tu vždy býval nejlevnější, ale je zavřeno. Přes Brtníky pokračujeme do Vlčí Hory, kde je sídlo laboratoří přírodní kosmetiky Nobilis Tilia (latinsky „krásná lípa“). Tradiční cestou se tu vyrábí aromaterapeutická kosmetika a vždy, když tudy projíždíme, tak se tu zastavím něco nakoupit. Parkujeme před budovou, prší, tak holky zůstávají v autě a my s mamkou a tetou jdeme dovnitř. Hned se nás ujímá paní a já jí předávám lísteček s objednávkou přírodní kosmetiky a olejíčků. Ve stojanu tu jsou různé vzorky na vyzkoušení, ale některé jsou už bohužel vyčichlé a nevoní. Říkáme si, že by je mohli vyměnit a doplnit o nové, když to tu vyrábějí. Platím, odcházíme, ale paní za mnou pak ještě běží k autu a omlouvá se, že mi do papírové taštičky zapomněla dát levandulový olej.

Přes Staré a Nové Křečany jedeme do Šluknova, silnice vede z větší části lesem, střídá se tu nepravidelně naprosto rovný povrch s rozsekanými úseky, takže musíme jet hodně opatrně. Díry jsou navíc plné vody z deště, takže není vidět, jak moc jsou hluboké. Ve Šluknově stejně jako vloni marně hledáme odbočku směr hranice, takže ji přejedeme a zjistíme to, až když se ocitneme za zámkem ve směru na obec Království. Na nejbližším možném místě se otáčíme a chudák strejda taky, protože jede za námi v domnění, že to tu známe a povedeme ho dobře.
V Rožanech bereme plnou nádrž benzínu, je to ten nejlevnější, jaký jsme v tomto koutě Čech objevili – litr za 34,90 Kč. Přejíždíme hraniční přechod Rožany – Sohland a hned za ním stojí němečtí policajti a nervózně mávají plácačkou v ruce. Očekávám, že nás zastaví, ale projíždíme a oni vzápětí zastavili strejdu. Všichni museli vystoupit z auta a ukázat doklady. Prý mu obdivovali auto. Pokračujeme přes Sohland a Schirgiswalde, kde jsou krásné kostely a hrázděné domky, mohli bychom si sem někdy udělat výlet.

Kirschau – termální lázně „Körse-Therme“

V 11:30 přijíždíme do Kirschau, parkujeme přímo před termálními lázněmi „Körse-Therme“, které jako jediné ve východním Sasku mají bazén se slanou vodou. Jdeme se do recepce zeptat, zda je uvnitř bazén pro děti a jak je to s teplotou vody. Ve velkém bazénu má 28°C a v termálním dokonce 36°C, což je super! Vracíme se do auta pro věci a platíme vstupné 10 € na celý den, včetně sauny, solné jeskyně a parní lázně. Na ruku dostáváme čip, který slouží k otevírání skříňky, pro vstup do termálního bazénu a načítá ceny všeho, co tu koupíme. Holky neplatí nic. Převlékáme se a holky utíkají rovnou do brouzdaliště se skluzavkou, vodními tryskami a hračkami do vody. Celé to hlídá velký růžový plameňák, jemuž občas ze zobáku stříká voda. Verunka už se letos vody nebojí, pěkně tu řádí. Je tu poloprázdno, v dětském brouzdališti jsou jen naše holky a holčička Natálka, která mluví česky, tak si s ní holky hrají.

Líbí se nám to tu více než v Maribě v Neustadtu. Je tu velký bazén s plaveckými dráhami, několik vířivek, kanál s protiproudem, dětské brouzdaliště a spousta lehátek k odpočinku, takže si tu člověk připadá skoro jako na pláži. Venku je další vyhřívaný bazén, kam se dá zevnitř proplout. Hned vedle brouzdaliště je restaurace s rychlým občerstvením. Ve druhé části lázní se nachází termální bazén se slanou vodou o teplotě 36°C. Je to tu menší a klidnější. Šárka plave s rukávky, Verunce jsme dali kruh, ale někde je děravý, utíká z něj vzduch, tak ho vyhazuji a jdu jí do recepce koupit rukávky. Cena 7,20 € mi trochu podlomí kolena, ale zdá se, že jsou z pevného a kvalitního materiálu, tak snad jí pár let vydrží. Platím čipem. Obě holky krásně plavou v bazénu, ta slaná voda je nadnáší, ony jsou z toho nadšené a my je nemusíme tolik hlídat, můžeme plavat společně. Voda je moc příjemná, hrozně se nám to líbí, jen po 30-ti minutách musíme jít ven, nedoporučuje se tu zůstávat moc dlouhou dobu.

Zkoušíme i bylinkovou lázeň - druh suché sauny pocházející z Tyrolska. Je umístěna v menší místnosti, okolo jsou nahřáté lavice, uprostřed něco jako pánvička s bylinkami, které se v ní napařují, stoupají ke stropu a tam jsou stlačovány dolů. Zvláštnost této bylinkové sauny je v kombinaci pozvolného přehřívání těla a vdechování bylinných par. Strop je vyklenutý do tvaru tmavomodré oblohy se svítícími hvězdičkami a hraje tu relaxační hudba. Máme holky na klíně, je to moc příjemné, ale trvá to 20 min a Verunce je to už dlouhé, pořád ukazuje prstem na sebe, pak na mě a na dveře od lázně, jako že už chce jít ven. Celé odpoledne trávíme střídavě mezi slaným termálním bazénem a brouzdalištěm. Holky jsou stále ve vodě, ven vylézají, jen když se chtějí nasvačit. Hrozně se jim líbí chodit do termálního bazénu, protože se tam chodí na čip, který vždy pípne a otevře se závora. Hned vedle brouzdaliště je rychlé občerstvení, takže zatímco si holky hrají ve vodě, my jdeme na cappuccino a Petr si dává ještě bílou klobásu. Na holky od stolečků krásně vidíme. Šárka se nám zdá nějak více teplá, vypadá to, že má trochu teplotu. Dělá nám to starosti, ale je veselá, tak si říkáme, že buď jí udělá dobře ta bylinková lázeň a slaná voda, nebo v noci dostane teplotu a pojedeme ráno domů. Nakonec zabraly bylinky a Šárka byla zdravá.

Navštívili jsme také solnou štolu s gradovnou, jantarovou a krystalovou solnou jeskyní. Gradovna je místnost s lehátky, sedacími houpačkami a houpacími křesílky po obvodu, uprostřed jakýsi dřevník plný větviček hlohu, přes něž stéká slaný pramen a pomalu se odpařuje, protože teplota v místnosti je 34 – 36°C. Jantarová jeskyně je menší místnost v oranžové barvě s vyhřívanými sedačkami, kde se vdechuje slaný vzduch v kombinaci s jantary. Krystalová solná jeskyně je laděna do modré barvy a vdechuje se zde vzduch ze solných krystalů. V obou jeskyních hraje meditační hudba. Holkám se líbí houpačky, meditace v jeskyních je nezajímají a brzy chtějí zase zpět do bazénu. Petr se strejdou jdou vyzkoušet parní saunu. My s holkami se opět přesouváme k brouzdališti. Nad plaveckým bazénem se nachází galerie s lehátky a vyvýšené pódium, kam si můžeme položit ručník, ze stropu na nás svítí infračervené lampy a příjemně prohřívají. Odpočíváme, holky se dívají dolů na plavce v bazénu a na mělčině tam zrovna cvičí aerobik. Hraje hudba a Šárka cvičí na galerii na suchu, moc se jí to líbí. Po 17 h odcházíme do sprch, mamka s tetou mi pomáhají s holkami, přesouváme se do kabinek a teple se oblékáme, před odchodem ještě sušíme vlasy.

Venku nás překvapí sluníčko, vyjasnilo se a je docela teplo. Snad už se udělá lepší počasí. Před 18 h odjíždíme, Verunka okamžitě usíná, Šárka pokukuje z okna. Vracíme se stejnou cestou přes Sohland do Šluknova, v Císařském odbočujeme na Janovku, Staré Hraběcí a za půl hodiny jsme v Mikulášovicích. Budíme holky, které naštěstí nespí moc hlubokým spánkem, a jdeme na večeři. Dnes to dost dlouho trvá, než dostaneme jídlo a restaurace je nepříjemně zakouřená, protože se hraje hokej a místní ho sledují na velké obrazovce. Petr si dává zabijačkový guláš, Šárka chce palačinku, ale nakonec do ní jen párkrát dloubne a večeří s Petrem guláš. My s Verunkou si dáváme pečené kuřecí stehno s bramborem. Dostáváme dvě stehna, říkám si, že to ani nesníme, ale Verunce to hrozně chutná, takže nezbude nic. V 19:30 opouštíme restauraci, protože v tom cigaretovém kouři se nedá dýchat. Jdeme naproti do schránky hodit pohledy a projít se kousek po okolí.

Mikulášovice – kostel svatého Mikuláše

Je hezký podvečer, stoupáme po schodech k baroknímu kostelu svatého Mikuláše postaveného v letech 1551-55. Kostel je zavřený, ale nalevo od vchodu je otevřená branka na starý hřbitov, tak se tam jdeme podívat. Jsou tu krásné staré, ale bohužel také hodně poničené náhrobky, některé zasazené do stěny kostela, jiné volně stojící vytesané do kamene nebo tepané ze železa. Kostel byl postave na místě starší svatyně na silném návrší, jeho apsida je postavena pod svahem, který zpevňuje kamenná ochranná zídka – val. My pokračujeme do kopečka nad zídkou, míjíme další náhrobky, které jsou rozmístěny okolo celého kostela a v dálce severně od kostela je vidět nový hřbitov, který nahradil tento původní starý. Vstup na hřbitov je mezi dvěma novogotickými stavbami – jedna z nich slouží jako kaple s rozlučkovou síní a druhá je provozní budova. Holky sbírají v trávě šťovík a pomalu se vracíme k druhé brance a k východu ze hřbitova. Přestože se jedná o hřbitov, je tu moc příjemná atmosféra a klid. Vysoko nad námi jsou pod střechou otrhané okapy, někde chybí úplně, jinde visí napůl dolů. Přemýšlíme, jestli to spadlo samo, nebo tomu pomohli „sběrači kovů“. Díváme se ještě, kdy se koná v kostele mše, že bychom nahlédli také dovnitř – je to v neděli od 11 h, tak se tam půjdeme před odjezdem podívat. Vracíme se na pokoj a okolo 21 h jdeme spát.
Více fotografií zde: Mikulášovice - kostel svatého Mikuláše.

4.den – sobota 4.5.2013

Kaple Nejsvětější Trojice u Mikulášovic, Chřibský hrádek, Stará hospoda v Doubici, Šluknov

Dnes vstáváme až před 8 h a jdeme na snídani. Venku krásně svítí slunce a už teď po ránu je 15°C, snad se konečně udělá hezky. Babička s tetou a strejdou stěhují věci do auta, protože už dnes odjíždějí domů, my zůstáváme do zítra.

Kaple Nejsvětější Trojice u Mikulášovic

Vydáváme se na poslední společný výlet a po 10 h opouštíme Mikulášovice, ale hned za městem odbočujeme doprava na louku, kde pod lípou stojí trojboká barokní kaple Nejsvětější Trojice z roku 1741. Dříve se místo nazývalo „U pěti lip“. Kaple je zděná stavba z pískovcových kvádrů na trojúhelníkovém půdorysu s vykrojenými rohy. Uprostřed každé stěny je jednoduše rámovaný portál, půlkruhově sklenutý. Půlkruh tvoří okno oddělené od vchodu rovným překladem. Zvenčí je kaple neomítnutá, vnitřek byl omítnut, můžeme ještě rozeznat zbytky malby. Původně byla kaple krytá břidlicovým zvonem s kamennou trojbokou lucernou, na níž je umístěn dvojitý kříž, dnes je břidlice nahrazena měděným plechem. Je to moc příjemné místo, odkud je pěkný rozhled do kraje a je zde i pozitivní působení energií díky silné kruhové zóně. O kapli se říká, že „Kdo jednou projde její branou, navždy se promění“… Fotíme, holky pobíhají venku, a protože ještě není na stromech moc listí, tak je krásně vidět projíždějící vlak na trati Rumburk – Dolní Poustevna.
Více fotografií zde: Kaple Nejsvětější Trojice u Mikulášovic.

Chřibský hrádek

V 10:20 odjíždíme, pokračujeme přes Brtníky, Vlčí Horu, Krásný Buk, Kyjov a Doubici na parkoviště u turistického rozcestníku „Saula“ (U Sloupu). Jdeme do Infocentra (bývalé hájovny) pro vizitky Chřibského hrádku, ale bohužel žádné nejsou. Ptáme se tedy na cestu, ale paní pořádně neví kudy se tam dostat, prý tam nevede turistická stezka a je to náročný výstup a vůbec nám to nedoporučuje s malými dětmi, jako jsou holky. Tady tedy paní pěkně děkujeme a v 11 h se vydáváme pátrat po hrádku podle mapy, kterou máme k dispozici. Cesta nás vede kousek po silnici směřující do Dolní Chřibské, před mostkem přes potok uhýbáme vlevo k turistickému rozcestníku a pokračujeme po lesní cestě podél Doubického potoka. Cesta je plná kaluží po včerejším celodenním dešti. Asi po 250 metrech odbočuje doleva do prudkého kopce pěšina, která vede k Chřibskému hrádku. Výstup je docela náročný, na vrcholku musíme holky držet, aby nám nespadly do strže, protože okolo skály vede jen úzká pěšina.

Hrad se nachází na 30 m vysoké skále nad Doubickým potokem, byl chráněn dvojicí mělkých příkopů s ochranným valem a stálo tu malé předhradí. Uprostřed skalní plošiny je do skály vytesaná jáma o rozměrech 7 x 5 metrů, tak zvané podvalí, nad nímž pravděpodobně stála dřevěná věž, jež byla jedinou stavbou na celém hradě. Ve stěně je tu vytesán jakýsi výklenek a vedle něj letopočet 1690. Hrad se v minulosti nazýval „Pustý zámek“, pochází asi z poloviny 13. století, sloužil jako strážní hrad „Lužické cesty“, ale pravděpodobně již na začátku 14. století byl opuštěn a vypálen. Podle pověsti byl hrad loveckým sídlem bájného Cheruba Berky a měla odtud vést podzemní chodba do zámečku v Chřibské. Byl by odtud krásný výhled do okolí, bohužel ho stíní vzrostlý borový les. Obešli jsme kolem dokola jámu po podvalí, strejda vlezl i dovnitř a vracíme se zpět k potoku, protože tu není nic moc k vidění a je to tu dost malé. Počasí se začíná kazit, je zataženo, ochladilo se, vracíme se stejnou cestou zpět k autu. Holky házejí kamínky a šišky do potoka a sledují jak plavou. Jsou tu nádherné koberce kvetoucích sasanek.
Více fotografií zde: Chřibský hrádek.

Doubice

Ve 12 h odjíždíme do Doubice a parkujeme u budovy infocentra, které tu vloni stavěli, a letos už je dokončené. Petr jde zamluvit místa do restaurace Stará Hospoda, ale nechtějí mu dát rezervaci, že prý je míst dost. V restauraci vaří výbornou českou kuchyni a zvěřinové speciality, vloni jsme si tu moc pochutnali. Uvnitř je navíc zajímavá výzdoba stěn ze starých reklam a různých plechových cedulí a tabulek. Procházíme okolí restaurace, kde je rozmístěno obrovské množství dřevěných soch, tři obrněné transportéry a nad tím vším bdí Gottwaldova socha. „Doubické království“ – jak se celý projekt nazývá – bylo v roce 2012 zaregistrováno do České knihy rekordů s největším počtem 316 kusů dřevěných soch. Je tu dřevěný kulomet, Golem, obří luční koník, brouk Pytlík a další postavičky z Ferdy Mravence, Sněhurka a sedm trpaslíků, Krakonoš, zakletí psi, sochy ze starého Egypta, postavy z Doby ledové, všemožná zvířata, v jezírku plave dřevěná velryba…  Procházíme kamenným bludištěm, kde ve výklencích jsou strašidelné postavy, oběšenci, čerti… Stojí tu i několik bohatě zdobených pískovcových náhrobků. Holky lezou po prolézačkách, kterých je tu také nespočet – od kolotoče s veverkou a ptáčky, přes dřevěné motokáry, velkou prolézačku s tobogánem a dřevěný hrad, až po kladku, po níž se jezdí od hradu dolů k infocentru.

Začíná mrholit a tak se přesouváme do restaurace na oběd. Bohužel, stejný nápad měla spousta dalších lidí a tak je uvnitř úplně obsazeno. Nacházíme pár volných míst v takovém postranním lokále, malé místnosti, kde je jen 8 stolů, hrozně tam protahuje průvan a je zima. Místnost se během chvíle zaplnila cyklisty, které sem zahnal déšť a tím pádem strašně dlouho trvá, než obsluha donese jídelní lístek, pití a nakonec i samotný oběd. Výběr jídel se nám zdá poněkud chudší než vloni, ceny bohužel o něco vyšší. Petr si dává telecí maso na hříbkách se smetanovou omáčkou a americkými bramborami, já kuřecí prsíčka po doubicku s pečeným jablkem, eidamem a rokfórem. Nevím, zda je to tím, že je tu tolik lidí a kuchaři nestíhají, ale z oběda jsme docela zklamaní. Venku stále prší, loučíme se s babičkou, tetou a strejdou, kteří odtud jedou už rovnou domů. My běžíme v dešti rychle do auta a ve 13:50 odjíždíme do Šluknova s tím, že když už zase prší, tak se zajdeme podívat alespoň na výstavu panenek do muzea a na dortík do cukrárny Dlask v zámku.

Šluknov

Jedeme přes Krásnou Lípu a Rumburk, parkujeme ve Šluknově na náměstí a čekáme, až se vzbudí Verunka, která nám cestou v autě usnula. Nakonec ji sami budíme v 15 h, aby nám tu neprospala celé odpoledne. Přestalo pršet, tak se jdeme projít po okolí. Šluknov je nejsevernější město České republiky, ležící přibližně uprostřed Šluknovského výběžku. Na rohu náměstí a pěší zóny stojí „Kulturní dům“ - nádherná secesní stavba s bohatou štukovou výzdobou a osmibokou třípatrovou věží. Budova byla postavena na místě nejstarší restaurace a hotelu „U Jelena“, později tu bylo sídlo spořitelny a pobočky banky.

Po pěší zóně, kterou lemují obchody (většinou Vietnamských obchodníků) jdeme do zámeckého parku v anglickém stylu, který se rozkládá na mírném svahu, přičemž jeho nejníže položená část leží téměř v nivě Stříbrného potoka protékajícího městem. Zde se nachází i takzvaný „velký a malý zámecký rybník“. Větší z rybníků je nyní využíván jako požární nádrž, v minulosti sloužil k získávání ledu pro zámecký pivovar, který dříve sousedil přímo se zámeckým nádvořím. Verunka si od loňska pamatuje, že tu bylo spousta kačenek, tak míříme rovnou sem, ale je tu jen jeden pár – kačer a kačena. Oba rybníky jsou od sebe odděleny vysokou zdí z kyklopského zdiva, která obklopuje celý zámecký park. V ní je branka a tou se dá projít za zámeckou zeď, kde leží větší rybník, na jehož hladině se zrcadlí křivý komín z bývalé továrny. Naproti nám stojí další velká budova továrny s dvěma patry a vytlučenými okny, nahoře dělníci rozebírají vyhořelou střechu… Brankou se vracíme zpět do parku a podle potůčku tekoucího v korytě dlážděném kameny pokračujeme do horní části parku, kde je jezírko (momentálně bez vody) a na vyvýšenině nad jezírkem dřevěný altán s původní podlahou z ostře pálených cihel. Je odtud krásně vidět celý park, i nádherně zdobená budova lesnické školy stojící za zámeckou zdí. Zámecký park je údajně velmi příjemným a pozitivním místem, s čímž souhlasím – byli jsme tu již vloni a rádi jsme se sem opět vrátili.

Zámek ve stylu saské renesance nechal vybudovat Arnošt ze Šlejnic v letech 1566 - 1573 na místě původní tvrze. Po válce byl jako německý majetek zkonfiskován a od roku 1949 zde bylo městské muzeum. Druhého dubna 1986 z dosud neznámých příčin vypukl v zámku požár, který zcela zničil krov včetně krytiny střechy, celé třetí patro a velkou část druhého patra. Po téměř dvacetiletém chátrání se zámek podařilo opravit a v roce 2007 otevřít veřejnosti. U této příležitosti se zde každým rokem konají poslední červnovou sobotu „Zámecké slavnosti“. V přízemí je infocentrum, kam si jdeme koupit turistickou vizitku. A pak se už přesouváme vedle do cukrárny „Dlask“, kde mají výborné zákusky. Verunka se Šárkou si vybírají pařížskou kostku, Petr borůvkový řez a já višňový. K tomu si dáváme cappuccino a holky džus. Je 16 h a od oběda nám už docela vyhládlo. V cukrárně je dětský koutek s hračkami, tak si holky chvíli hrají a potom jdeme zpět do infocentra zakoupit si vstupenky na výstavu panenek a hraček, která je umístěna v prvním patře. Stoupáme po schodech a nad námi je nádherně malovaný strop. U dveří stojí průvodkyně a říká nám, že si musíme vzít na nohy pantofle, ale mají jen jednu a to velmi obrovskou velikost. Holkám to pořád padá z nožiček, ale průvodkyni máme pořád za zády, tak jim pantofle musíme neustále znovu nasazovat. Výstava je pouze ve dvou místnostech a jsou tu v drtivé většině vystaveny hračky ze 70 – 80 let, které jsme měli doma my s Petrem. Docela nás to zklamalo, čekali jsme to větší za cenu vstupného 50 Kč na osobu včetně dětí. Vracíme průvodkyni pantofle a po schodech jdeme zpět do přízemí, kde je další nádherně malovaný strop a na panelech jsou fotografie a texty zachycující požár a následné restaurování zámku. Je to zajímavé a překvapivě to baví prohlížet i holky.

V 16:40 opouštíme zámek a podle bývalého pivovaru pokračujeme k parku s kostelem. Míjíme faru se zahrádkou, v níž stojí socha patrona kostela - svatého Václava, z roku 1854. Barokní kostel svatého Václava byl vystavěn v letech 1711 – 1714 na místě původního hřbitovního kostela s hrobkou rodu Šlejniců a Mansfeldů, která byla zahrnuta do samotné stavby. Kostel je jednolodní stavba s třemi páry bočních výklenků, v nichž jsou empory (galerie otevřené do hlavního prostoru lodi kostela). V prostředním jižním výklenku je hlavní vchod s nádherně zdobenými dveřmi a naproti oltář svaté Barbory, kde se před Vánocemi staví dřevěný ručně vyřezávaný Betlém. Varhany na kůru mají 2980 píšťal, pocházejí z let 1937 – 1942 a byly postaveny přímo pro tento kostel – využívají výbornou akustiku chrámu. Kostel je bohužel zavřený, tak obdivujeme nádherně zdobené dveře s klikou ve tvaru chrliče. Vchod hlídají dvě sochy mučedníků – svatého Jana a svatého Pavla. Vpravo i vlevo od hlavního vchodu jsou ve zdi zazděny dva historické kamenné náhrobky. V parčíku za kostelem stojí sochy dalších tří českých světců – uprostřed stojí svatý Jan Nepomucký a po stranách sochy svatého Vojtěch a Prokopa. Přítomnost ryze českých světců – zemských patronů, je v německy mluvícím pohraničí pozoruhodná. Stejně tak věž kostela, která je ve své spodní části průchozí.

Vracíme se na náměstí a v jedné z bočních uliček fotím balkon, který má jen přední zábradlí, obě postranní mu chybí. V parčíku na náměstí Míru napravo stojí 8,8 m vysoký barokní sloup Nejsvětější Trojice z let 1751 – 1752. Sloup byl vytesán z pískovce, nachází se uprostřed šestiboké kuželkové balustrády, z níž vystupuje jednolitý blok základního soklu, který je na hranách opatřen pilíři. Nad nimi jsou umístěny sochy tří patronů v lehce nadživotní velikosti – svatého Václava, svatého Floriána a svatého Jana Nepomuckého. Sloup pokračuje vzhůru v podobě trojbokého obelisku, z něhož se od vrcholu ve spirále odvíjejí oblaka s hlavami sedmi andílků. V dolní třetině jehlanu je sousoší Nejsvětější Trojice a u jeho nohou sedí na oblaku Panna Maria.

V levé části náměstí a parku stojí empírová kašna z roku 1794, sestavena z dvoustupňového oválného žulového schodiště a masivní žulové mísy z jednoho kusu kamene, v níž je čtyřboký pískovcový obelisk, na němž sedí z východní a západní strany dva andílci s delfíny, jako chrliči na klíně. Za jejich zády pokračuje zužující se čtyřhranný obelisk. Na vrcholu je kašna zakončena vázou. Z chrličů teče voda a holky tam pořád strkají ruce, ale je chladno, jen 14°C i když skrz mraky občas lehce prosvítá sluníčko. Okolo kašny stojí lavičky, turistická mapa a ukazatele, tak se tu holky honí a pobíhají.
Více fotografií zde: Šluknov.

Po 17 h odjíždíme a přes Císařský a Staré Hraběcí přijíždíme v 17:30 do Mikulášovic. Svítí sluníčko a v hospodě je narváno a zakouřeno, protože se hraje nějaký hokej, tak sedíme venku na zahrádce. Petr si objednává uzené maso s knedlíkem a zelím, já gratinované špecle se žampiony, uzeným masem a sýrem a pro holky polévku s játrovými knedlíčky – velice si ji tu oblíbily. Po večeři jdeme na pokoj, holky si hrají a my s Petrem balíme věci, zítra ráno odjíždíme. Okolo 21h jdeme spát

5.den – neděle 5.5.2013

Mikulášovice, Budyšín (Bautzen), park miniatur - Miniaturenpark Kleinwelka, cesta domů

Vstáváme okolo osmé hodiny, cestou na snídani stěhujeme do auta první dávku zavazadel a po snídani druhou, máme toho tentokrát docela málo.

Mikulášovice

Loučíme se s Vladařovými a jdeme se ještě po 10 hodině podívat ke kostelu, jestli nebude už otevřený, protože od 11 hodin tam začíná mše. Máme štěstí, je otevřeno, uvnitř je farář a správce, ten se s námi dává do řeči, vypráví, že na mši chodí čím dál méně lidí, že nejsou peníze… Ptáme se ho na chybějící okapy, tak prý to jsou opravdu „sběrači kovů“ – kvůli rezavému okapu jsou schopni vylézt do takových výšek. Správce nám ukazuje kostel zevnitř a holky od něj dostávají gumy na gumování s obrázkem koníka.

Barokní kostel svatého Mikuláše, patrona města, patří k největším chrámům severních Čech postavených na místě starších svatyní na silném návrší. Vejde se sem nejméně 800 věřících. Kostel je trojlodní (50 m dlouhý, 20 m široký a 18 m vysoký), původní loď starého kostelíka je protnuta novými loděmi. U západního boku lodi stojí 60 m vysoká hranolová věž, která je hlavní dominantou Mikulášovic. Na věž se dá i vystoupat, ale prý je to hodně příkré. Na východní straně kostela se zachovala z původního „starého kostela“ z 13. století kaple Panny Marie, na průčelí jsou dvoje sluneční hodiny. Uvnitř kostela se nachází bohatě řezaný rokokový hlavní oltář a varhany z roku 1900, které mají přes 3000 píšťal a jsou jedním z největších hudebních nástrojů u nás. V zadních částech kostela jsou k vidění texty o dřívějším osazenstvu kostela psané ve staroněmčině. Když se v polovině 18. století chrám stavěl, měl mít plochý trámový strop, ale stavitel Wähner se ohradil, že nebude stavět salaš, a prosadil valenou klenbu s lunetami. Od svého počátku je kostel bíle vymalován a je ve velmi dobrém stavu, neboť ho v devadesátých letech opravil páter Horniak. Po dobu sedmi let den co den šplhal po lešení a škrábal a štukoval a maloval – i v osmi vrstvách! Pod kostelem se údajně nachází hrobka, za druhé světové války přestavěná na protiletecký kryt a několik podzemních chodeb.

Přímo proti kostelu stojí krásná, ale zanedbaná jednopatrová budova bývalé lékárny s hvězdárnou. Dům má balkón, fasádu zdobenou nádhernou štukovou výzdobou (lví hlavy) a okrouhlou nárožní věž s kopulí hvězdárny o průměru 3 metry. Hvězdárnu vybudoval po roce 1913 místní lékárník Adolf Krause, nadšený amatérský astronom, člen Světové astronomické společnosti a spolupracovník řady světových odborných astronomických institucí. Činnost hvězdárny skončila úmrtím pana Krauseho roku 1939. Lékárna fungovala až do 60. let 20. století, poté bylo její dobové zařízení včetně vybavení hvězdárny rozebráno či zničeno. Údajně by se měla začít opravovat.
Více fotografií zde: Mikulášovice - kostel svatého Mikuláše.

Vracíme se zpět k autu parkujícímu za penzionem „U Vladařů“ a v 10:30 opouštíme Mikulášovice. Je 14°C a krásně svítí slunce, snad nám dnes bude přát počasí na výlet do Budyšína. Z Mikulášovic jedeme naší oblíbenou zkratkou přes Staré Hraběcí do Šluknova – je tu dobrá silnice a slabý provoz, dobře se tu jede. Ve Šluknově odbočujeme na Rožany - hraniční přechod do Německa a přes Sohland pokračujeme do Kirschau k lázním Körse Therme. Jdu se zeptat na recepci, zda někdo nenašel můj vršek od plavek, protože jsem ho zapomněla ve sprchách na poličce. Paní je moc ochotná, říká, že si mě pamatuje, prohledává prádelní koše s věcmi označené daty – docela mě to pobavilo, co věcí lidi zapomněli! Bohužel moje plavky ani v jednom nejsou. Paní se jde ještě podívat do jakéhosi skladu, ale ani tam nejsou. Byly zdobené flitry a měly vínovou barvu, tak se asi někomu hodily, protože byly úplně nové. Mrzí mě to, ale co se dá dělat, budu si muset koupit jiné.

Budyšín - Bautzen

Nasedám do auta a už bez zastavení jedeme rovnou do Budyšína. Podle plánku míříme rovnou do centra k nadzemnímu parkovišti. To je ale překvapivě zavřené, tak přemýšlíme, kde zaparkovat, až si uvědomuji, že je neděle a může se parkovat i v centru města bez poplatku. Zastavujeme tedy hned naproti nadzemnímu parkovišti a vedle budovy Budyšínského muzea se sbírkami rytin Albrechta Dürera a obrazy Lucase Cranacha. Převlékáme se, obědváme sušenky a jablka a pak už vyrážíme na prohlídku města. Udělalo se nádherné počasí, teploměr ukazuje 21°C a tak si užíváme poslední den naší mini dovolené.

Budyšín leží na horním toku řeky Sprévy, na rozmezí Hornolužické vrchoviny v nadmořské výšce 219 metrů a je hlavním centrem Lužických Srbů, malého slovanského národa s působivou kulturou. Zvláštností města je dvojjazyčné německo-lužickosrbské označení ulic a úřadů (po cestě jsme viděli i dvojjazyčné názvy měst a obcí). Ve znaku má Budyšín zlatou hradbu na modrém poli, založen byl před více než tisíci lety na levém břehu řeky Sprévy. Opevněné město bylo založeno na pravém břehu řeky v první polovině 13. století na trase Via Regia – významné středověké obchodní cestě mezi západem a východem Evropy. Historické jádro města se rozkládá na skalnatém ostrohu nad meandry řeky Sprévy s částečně dochovanými dvěma pásy opevnění, převážně renesanční a barokní vnitřní zástavbou a jedinečnou siluetou tvořenou 17-ti věžemi a baštami, které byly kdysi postaveny, aby střežily staré obchodní město. Do současnosti se dochovala velká část hradeb, po nichž vede vyhlídková cesta. Každý rok na jaře se zde koná tradiční velikonoční průvod a slavnosti, kde místní předvádějí, jak vznikají umělecky zdobená lužickosrbská velikonoční vajíčka. Proslulá je také zdejší budyšínská hořčice.

My se vydáváme směrem k centru podél dlouhé budovy nadzemního parkoviště a před námi se tyčí „Lví věž“ (Lauenturm) z roku 1400, která své jméno dostala podle lva na českém erbu. Spodní část věže je kamenná, na jižní straně je umístěn reliéf saského krále Alberta I. Je právě poledne a tak z věže začínají zvonit zvony a postupně se přidávají další kostely a věže se zvony po celém městě. Verunce se to nejdříve líbí, ale pak si zacpává uši, je to pořádný hukot! Pokračujeme k vodárenské věži podle hradeb, které mají ve zdi zamřížované výklenky, v nichž se holky fotí. Šárka do každého vleze a pózuje tam. Kdysi tu stávala „Rybářská brána“ (Fischerforte). Odbočují tu také kamenné schody, které vedou dolů k řece. My jdeme podél hradeb, odkud je nádherný výhled na most „Míru“ (Friedensbrücke), řeku Sprévu a za ním špičku 45 m vysoké věže „Nové vodárny“, od níž sestupuje do údolí krytá chodba. Most „Míru“ (Friedensbrücke) klenoucí se nad hlubokým údolím řeky Sprévy byl postaven za pouhé 2 roky a v roce 1909 slavnostně otevřen saským králem Friedrichem Augustem III. Je vysoký 23 m, dlouhý 181 m a široký 15 m.

Přicházíme na malé náměstíčko mezi „Starou vodárnou“, „Mlýnskou bránou“ a kostelem svatého Michaela, kde je kamenný žlab a pumpa, takže holky hned běží k ní a pumpují jako o život. Je tu trávník s lavičkami, vyhlídková terasa a z hradeb se opět otevírá pohled na most, řeku a jižní část města. Směrem odkud jsme přišli je vidět okrouhlá bašta Röhrscheidtbastei, nazývaná také „Bašta u Rybářské brány“, postavená na ochranu této brány v roce 1469. Kostel společně se „Starou vodárnou“ (Alte Wasserkunst) z roku 1558 tvoří nejznámější dominanty města. Vodárna byla součástí městského opevnění, čerpala vodu ze Sprévy a zásobovala město pitnou vodou až do 19. století. Pomocí umně propojených čerpadel a dřevěného potrubí byla voda rozváděna k 86 kašnám a žlabům ve městě. Dnes je to technická památka s expozicí vodárenství v Budyšíně, v suterénu je dochován funkční čerpací stroj. V přízemí je kavárna a 47 m vysoká věž slouží jako vyhlídka, bohužel dnes je zavřeno. Kavárna má stolky a židle i venku, tak si na ně holky sedají a hrají si, jako že si objednávají něco dobrého.

Naproti stojí kostel svatého Michaela (Michaeliskirche), trojlodní stavba z 15. století. Pověst praví, že při husitském obléhání města roku 1429 přispěchal obráncům na pomoc sám archanděl Michael. Na jeho počest postavili v těchto místech měšťané gotickou kapli a o něco později byla k jižnímu boku kaple přistavěna věž a směrem k západu loď, čímž se z kaple stal kostel. Loď byla roku 1520 zaklenuta a dokončena střecha. V prostoru mezi kostelem a věží se kdysi rozkládal srbský hřbitov (Wendischer Kirchhof). Procházíme „Mlýnskou bránou“ (Mühltor) z roku 1606, která chránila osly přicházející od mlýnů v údolí Sprévy s nákladem mouky a obilí. Dnes je zde muzeum. Hned za bránou odbočuje dlážděná silnice k řece, my pokračujeme po vyhlídkové cestě, vedoucí teď před hradbami, které máme po pravé straně a vlevo je sráz dolů k řece. Míjíme další z bašt zasazenou přímo do opevnění – „Mlýnskou baštu“ (Mühlbastei) z roku 1468, pojmenovanou po velkém mlýnu v údolí. V roce 2000 byla opravena a nyní je možné si ji pronajmout k bydlení, přímo pod střechou je pak restaurace.

Míjíme branku v opevnění, vedoucí na hradní nádvoří a pokračujeme až na konec cesty, kde stojí „Hradní vodárenská věž“ (Burgwasserturm) vysunutá do údolí Sprévy, která byla postavena v roce 1400 jako nejstarší část hradního zařízení pro zásobování hradu vodou. Kvůli přeložení toku řeky Sprévy roku 1535 ztratila vodárenská věž svůj původní význam a stala se obrannou věží. S vlastním areálem hradu je spojena úzkou budovou s brankou, umožňující průchod podél vnější strany hradeb. Věž od roku 1740 sloužila jako vězení poddaných. V roce 1900 bylo vězení zrušeno, budova nyní vypadá dosti opuštěně a zchátrale, ale má novou střechu s komínem s korouhví. Vracíme se na prostranství k brance, kde jsou lavičky a protože si holky stěžují, že je bolí nožičky, tak odpočíváme a svačíme. Jenže holky místo odpočinku pořád pobíhají kolem, tak ve 12:50 vyrážíme dál. Skrz branku v opevnění se dostáváme do prostoru hradu Ortenburg a hned zahýbáme vlevo směrem k hradbám, kde pokračuje vyhlídková cesta. V prudké stráni rostou stromy s kmeny porostlými břečťanem a jejich větve tvoří nad cestou klenbu z pučících lístků.

Na protějším kopci „Protschenberg“ nad levým břehem Sprévy přímo proti hradu Ortenburg stojí nádherný evangelický hřbitovní kostelík vystavěný na místě původního slovanského hradiště, které tu bylo již v letech 1100 – 900 př.n.l. Hřbitov zde vznikl v roce 1789 a o více než 100 let později v roce 1184 zde byla postavena kaple. Kopec sloužil jako místo pro slavnosti a hry. Nejznámějšími bylo od 19. století do roku 1964 „shazování vajec“, při němž každou Velikonoční neděli děti chytaly pod kopcem vejce, housky, jablka a pomeranče, které se koulely z kopce. Místo samotné působí i na dálku velmi příjemně, určitě se tam někdy vypravíme, musí odtamtud být nádherný výhled na město s hradem.

Brankou ve zdi opouštíme vyhlídkovou cestu po hradbách a okolo „domu Hofrichtra“ jdeme na nádvoří hradu Ortenburg z 10. století, který se nachází nad ohybem řeky na nejstrmějším výběžku Budyšínského ostrohu. Do roku 1635 hrad náležel do svazku zemí Koruny české. Uprostřed nádvoří je studna. Nachází se zde barokní budova Lužickosrbského muzea s bohatými sbírkami z období od pravěku do současnosti, obzvláště nádherná je sbírka lidových lužickosrbských krojů. Původně budova sloužila jako solný sklad, poté jako soud a za druhé světové války tu sídlilo gestapo. Na nádvoří hradu stojí také městské divadlo a v paláci s nádhernými renesančními štíty sídlí saský okresní soud. Na jeho severní stěnu navazuje „Matyášova brána“ (Matthiasturm) s vestavěnou pozdně gotickou kaplí sv. Jiří z 15. století. Bránu nad průčelím zdobí reliéf uherského krále Matyáše Korvína (1469 – 1490), který se zmocnil Lužice na konci vlády krále Jiřího z Poděbrad a proto je zde vypodobněn tak, že sedí na trůně a opírá se nohou o českého lva. Erby napravo od Matyáše představují rody z Galizie, Hunyadi a Lucemburky, erby nalevo zobrazují Štýrsko, Rakousko, Slezsko a Lužicko. Dva plastické alianční erby nad králem Matyášem znázorňují vpravo Maďarsko a Dalmácii a vlevo Čechy a Moravu. Je známo několik kopií tohoto reliéfu – tři v Budapešti a Szegedu (Maďarsko) a jeden v obci Králova Lehota (Slovensko).

Od brány pokračujeme „Zámeckou ulicí“ (Schlossstrasse), která je na severu vroubená domy s renesančními štíty z roku 1634 a na jihu domy s barokními štíty postavenými po roce 1700. Domy mají středověké základy, protože se zde ve středověku nacházelo první osídlení města. Zvláštností je zvýšený chodník na jižní straně ulice, pozůstatek hradního příkopu, který do roku 1782 odděloval město od hradu. Rovněž se zde v letech 1699 – 1903 nacházela zámecká lékárna. Také se zde nachází „Budyšínský zemský dům“ (Bautzener Landhaus) sloužící do roku 1910 jako zemská banka, největší peněžní institut v Horní Lužici. V současnosti je zde městská knihovna, největší v Horní Lužici. Na konci „Zámecké ulice“ zahýbáme vlevo k Mikulášské bráně (Nicolaiturm) z roku 1522, která byla rovněž součástí městského opevnění. Hlava umístěná uprostřed lomení brány představuje svatého Mikuláše. Jiná pověst praví, že je to reliéf hlavy Petera Prieschwitze, který byl za podporu husitů popraven. V horní části bašty se nachází středověký městský erb z pískovce. Mikulášská brána si jako jediná zachovala svůj původní tvar přístupové městské brány.

Hned za bránou zahýbáme znovu vlevo a brankou ve zdi vstupujeme do prostoru hřbitova se zbytky kostela svatého Mikuláše, který byl součástí severní části opevnění. Původně zde bývaly vinice, na jejich místě byl v roce 1455 vysvěcen hřbitov a u něj v roce 1444 postaven pozdně gotický klášterní kostel svatého Mikuláše, který byl vypálen za třicetileté války (1634) a nebyl již nikdy obnoven. Zůstalo však zachováno obvodové zdivo s nádhernými okny s lomenými oblouky a hřbitov, který se nachází nejen okolo, ale i uvnitř kostela. Je to lužickosrbská obdoba našeho Slavína, jsou zde pochovány významné osobnosti. Přestože je to hřbitov, je zde úžasná atmosféra, moc se nám tu líbí. Z hradeb je nádherný výhled do údolí řeky Sprévy s vodní kovárnou (hamrem), papírnou a mostem, kudy vedla stará obchodní stezka „via regia“. V západní části hřbitova se v půlkruhu ruin bývalé věže nachází místo padlých v obou světových válkách. Okolo roku 1500 zde stávala věž, která byla vypálená za třicetileté války (v roce 1634 – společně s kostelem svatého Mikuláše). Horní část věže byla v roce 1776 stržena a zůstal půlkruh s otvory ve zdi ve tvaru oken. Je tu opravdu krásně, klid, málo lidí, svítí sluníčko a je krásně teplo.

Vracíme se brankou zpět na hradby, kde doleva odbočují kamenné schody dolů, my však pokračujeme po hradbách ke „Koželužské věži“ (Gerberbastei) z roku 1503. Kulatá věž byla postavena jako opevněná stavba, měla 3,5 m silné zdivo a pět pater. Své jméno dostala podle koželuhů, bydlících zde se svými psy. Za třicetileté války byla věž zničena (1620/34) a roku 1703 nově postavena. Poté sloužila jako morová nemocnice, obranná věž, kasárna a tělocvična, a od roku 1913 až do současnosti jako mládežnická ubytovna.

Pokračujeme dál podle hradeb, na jejich severním konci odbočujeme doprava a „Žákovskou bránou“ (Schüllerturm) se vracíme do centra města. Brána byla postavena na konci 15. století a do dnešní doby se na severní straně dochoval pískovcový reliéf „Ukřižování Krista“ z roku kolem 1400. V roce 1840 byly srovnány se zemí oba padací mosty chránící hradní příkop a špičatý oblouk brány byl přestavěn na dnešní kulatý oblouk. Bránou vedla kdysi dávno první přístupová cesta ze staré obchodní stezky „via regia“ do města.

Na další křižovatce po naší levé ruce stojí „Srbská věž“ (Wendischer Turm), my odbočujeme doprava k děkanátu budyšínské kapituly. Stavba má středověké základy, na jejím místě stávala původně kapitula sv. Petra založená ve 13. století biskupem Brunem II. z Míšně. Po požáru byl děkanát přestavěn barokně, svůj dnešní vzhled získal v letech 1753 – 1755 uzavřením jižního průčelí a bohatě zdobeným hlavním portálem ve stylu českého baroka. I přes tyto stavební úpravy je nad kulatým obloukem brány vidět původní erb děkanátu.

Pokračujeme na hlavní náměstí „Fleischmarkt“, které se nachází mezi chrámem sv. Petra a radnicí, ústí do něj sedm ulic a je vroubené řadou honosných barokních domů. V ploše náměstí je vyznačen kámen s maltézským křížem, vyznačujícím místo, kde byli roku 1406 popraveni vzbouření řemeslníci. Do roku 1799 se zde nacházel hřbitov sv. Petra, který však byl zmenšen v roce 1523 a poté znovu v roce 1607. Náměstí se rozkládalo za východní zdí hřbitova a po zrušení hřbitova v roce 1970 bylo rozšířeno do nynější velikosti. Před chrámem stojí renesanční kašna se sochou saského kurfiřta Johanna Georga I. Dům č. 2 na východní straně náměstí má od roku 1670 nádherné průčelí s domovním znamením a bohatě zdobené železné kované dveře se lví hlavou na klepadle.

Hlavní dominantou náměstí „Fleischmartkt“ je nejstarší památka města - pozdně gotický halový chrám sv. Petra z roku 1497, který vznikl přestavbou prvního farního kostela ve městě z let 990 – 1000. Chrám se nachází na nejvýše položeném místě města ve výšce 219 m. n. m. Nejstarší dochovanou částí je západní průčelí z konce 13. století, zdobené románsko-gotickým ústupkovým portálem. Ve vnější zdi kostela a v jeho předsíni je zazděna řada zajímavých náhrobků. Kostel má čtyři lodi, nepravidelný – zakřivený půdorys, síťovou klenbu a je rozdělen 1 metr vysokou přepážkou na dvě části – katolickou a evangelickou (od roku 1524 slouží oběma náboženským vyznáním). V evangelické části se dochoval dřevěný renesanční oltář, knížecí lóže (1673) a secesní varhany. Někdy se v kostele pořádají koncerty na dvojí varhany, v katolické i evangelické části kostela. V katolické části nás zaujme velký barokní krucifix a hlavní oltář. V jižní části kostela stojí mohutná čtverhranná věž z roku 1664 a vysoká 84 m. Věž je veřejnosti přístupná a tak vyrážíme po schodech nahoru. Je to docela náročný výstup, v polovině odpočíváme, holky jsou unavené, přeci jen tu už 2 hodiny chodíme po městě. Vnitřek věže tvoří kameny a prastaré trámy, na člověka tu úplně dýchá středověk. Konečně jsme nahoře, ze schodiště vstupujeme dveřmi do místnosti, kde starší paní s pánem prodávají vstupenky. Místnost vypadá spíše jako půdní byt a napadá nás s Petrem, jestli tu opravdu oba nebydlí. Paní spráskne ruce, když vidí Verunku a vykřikuje něco v tom smyslu jako „Panenko Maria, taková malá holčička vystoupala tak vysoko“! Kupujeme si vstupenky za 1,50 € na osobu (holky mají vstup zdarma) a jdeme se podívat na ochoz. Je odtud nádherný výhled na celé město a okolí, jsme tím úplně uneseni!

Před námi severním směrem stojí „Koželužská věž“ (Gerberbastei), na protějším kopci prosklená stavba sportovní haly z roku 1977 s velkým záchytným parkovištěm, kde se konají i různé akce a slavnosti pořádané městem. Na obzoru je vidět modrá plocha Budyšínské vodní nádrže (Talsperre Bautzen) postavené na řece Sprévě v roce 1977, s rozlohou 5,78 km čtverečních.




Východním směrem se nachází komplex budov „Starých kasáren“ (Alte Kaserne) postavený pro 350 vojáků, do nichž byla při novogotické přestavbě v letech 1842-44 zahrnuta i „Srbská věž“ (Wendischer Turm) z roku 1492, která původně sloužila k ochraně „Srbské brány“. Věž je ve své horní části obehnána ochozem s cimbuřím a zakončena osmibokou věží s jehlanovitou střechou. Tak trochu připomíná turecký minaret. Ve „Starých kasárnách“ nyní sídlí finanční úřad. Vpravo od „Srbské věže“ stojí bílý kostelík „Liebfrauenkirche“ s nápadně zelenou střechou nad věží a hned naproti němu „Bohatá věž“ (Reichenturm).

Jižním směrem je přímo pod námi náměstí Fleischmarkt, žlutá budova radnice s věží, ulice „Innere Lauenstrasse“ na jejímž konci stojí „Lví věž“ (Lauenturm), kterou jsme míjeli jako první z památek při naší procházce městem. V dálce se rýsují kopečky Lužické vrchoviny.


Nad údolím řeky Sprévy se klene silniční most „Friedensbrücke“, za ním pak dlouhý železniční most s řadou oblouků, mlýnský náhon a celé údolí. Na obzoru jsou vidět hraniční hory Šluknovského výběžku. Napravo od mostu „Friedensbrücke“ vidíme věž „Staré vodárny“ a kostel svatého Michaela.



Na západ od radnice, uvnitř městské zástavby stojí v rozvalinách františkánského kláštera na místě klášterního kostela válcová vodárenská věž (Wasserturm) – nejmladší z budyšínských vodáren postavená v roce 1877, když voda ze „Staré vodárenské věže“ přestala městu stačit. Stala se součástí prvního moderního vodovodu ve města a plnila svou funkci až do roku 1979. Reservoár vodárenské věže byl roku 1936 obedněn. Františkánský klášter byl vybudován v roce 1240, byl poškozen četnými požáry a definitivní konec existence kláštera nastal po posledním požáru dne 2.7.1598, kdy shořel jak klášter, tak i kostel. Zbytky zdiva byly využívány jako stavební materiál a za třicetileté války si zde chudí měšťané postavili nízké malé domky, které vyhořely v roce 1894. K tomuto datu zde stálo 18 stavení s 53-mi domácnostmi. Vlevo od vodárenské věže a  klášterních rozvalin stojí věž „Staré vodárny“ a kostel svatého Michaela.

V západní části města stojí na ostrohu nad řekou Sprévou zleva „Hradní vodárenská věž“ (Burgwasserturm), na ni navazuje areál hradu Ortenburg s „Matyášovou bránou“ (Matthiasturm) a na kopci „Protschenberg“ nad levým břehem Sprévy přímo proti hradu Ortenburg se nachází evangelický hřbitovní kostelík. Vpravo vidíme kulatou věž Mikulášské brány (Nicolaiturm) a hřbitov se zbytky kostela svatého Mikuláše. Za nimi na obzoru se tyčí vysoký komín a areál průmyslové zóny.

Výhled je báječný, moc se nám to líbilo. Vracíme se zpět k paní, která prodává lístky, ptá se, jestli jsme Poláci a kam cestujeme. Loučíme se a vracíme se na náměstí, kde stojí nádherná budova radnice pocházející z roku 1213. Město ji získalo se svolením českého krále Přemysla Otakara I. V roce 1493 radnice získala průčelní věž s trojicí hodin, jedny jsou sluneční. Současnou podobu získala budova barokní přestavbou v roce 1732. Stále zde sídlí městská správa a v přízemí by mělo být informační středisko, ale nic jsme zde nepořídili, protože bylo uzavřené. Pouze na severní straně radnice byly v přízemí otevřeny záchody, tak jsem je využila.

Radnice svou jižní částí leží na náměstí „Hauptmarkt“, které je centrem historického jádra. Vzniklo v roce 1200 a ve středověku sloužilo jako popraviště. Jedna z dlažebních kostek označená jednoduchým křížem odkazuje na místo, kde dříve stávala šibenice. V roce 1408 zde bylo na příkaz krále Václava IV. popraveno 13 ze 100 odsouzených k smrti po potlačení řemeslnického povstání. Značka v dlažbě na severovýchodní straně připomíná konec městské stráže v roce 1893. Od roku 1990 se tu konají týdenní trhy. Ve východní části stojí zajímavá kašna z roku 1985 s kopií „rytíře Dutschmanna“. Spodní část kašny z betonu zdobí socialistické výjevy rubajících horníků, ženy nabízející chléb muži podobnému Stalinovi, vojáci stavějící most… V západním bloku domů je zajímavý dům se žluto-bílou fasádou, kde už od roku 1524 funguje městská lékárna (Stadtapotheke).

V jižní části náměstí stojí nádherný barokní palác „Hartmanský dům“ (Hartmanscheshaus) z roku 1724, pojmenovaný po svém majiteli. Se svými, údajně 4-mi schodišti, 12-ti komíny, 52-mi místnostmi a 365-ti okny býval nazýván také „Jahreshaus“ – dům představující kalendářní rok. Na bohatě zdobené fasádě se uplatnilo české a saské baroko Budyšínských měšťanských domů. Dvě ženské postavy nad vchodem do paláce symbolizují světský a božský život. Špičatý tympanon zdobí kupecký znak.

Ve východní části náměstí stojí budova „Gewandhaus“. V roce 1284 obdržel Budyšín od braniborských hrabat výhradní právo pro stavbu prvního obchodního domu v Horní Lužici. V letech 1472-82 zde byl zřízen obchodní dům „Gewandhaus“ (Gewand = roucho) a skladovalo se zde zboží výrobců šátků, obchodníků s lněným plátnem a krejčích šijících roucha. Po požáru v roce 1709 byla budova postavena znovu v neorenesančním stylu a dokončena v roce 1883. Zachoval se zde radní sklípek z roku 1472. Na náměstí se nachází několik kaváren a cukrárna, a protože už je 14:45 a jsme docela uchození, navrhuji, že si dáme někde dortík a kávu, dokončíme prohlídku historického centra a pojedeme domů. Ale holky s tím nesouhlasí, chtějí ještě do parku miniatur, že prý je nožičky ještě nebolí. Vydáváme se tedy nejkratší cestou k autu.

U „Gewandhausu“ zahýbáme doleva na ulici „Reichenstrasse“, která byla již v roce 1359 zmiňována jako „ulice mocných boháčů“ a od roku 1399 byla oficiálně pojmenována „Reichenstrasse“ (Bohatá ulice). Byla centrem obchodu a důležitou dopravní ulicí města. Od roku 1981 je zde pěší zóna. Svůj nynější vzhled získala po velkém požáru města v roce 1634. Značná část měšťanských domů byla znovu postavena a ozdobena barokními fasádami po velkých požárech města v letech 1709 a 1720. Na domě č. 14 s nádhernou lososovou a bílou fasádou z roku 1709 můžeme najít hebrejské písmo a pozlacenou plachetnici. V přízemí je obchůdek s uměleckými řemesly, ve výloze jsou vystaveny nádherné věci a spousta dřevěných vyřezávaných obrázků, svícnů a ozdůbek. Vpravo od lososového domu č. 14 stojí další nádherný dům č. 12 se žlutou fasádou a přebohatou bílou štukovou výzdobou tvořenou akantovými listy a hrozny vína. Nad vyřezávanými dřevěnými vraty visí lucerna s botou a v přízemí se nachází prodejna obuvi. V době Velikonoc spousta prodejen na „Bohaté ulici“ nabízí tradiční lužické kraslice, jimiž je město proslulé.

Na konci „Bohaté ulice“ stojí „Bohatá věž“ (Reichenturm) z 15. století, vysoká 55 m, s jasně bílou omítkou ve spodní části. Věž byla roku 1718 opatřena mohutnou barokní lucernou, která stavbu přetížila a způsobila její vychýlení o 1,44 m k severovýchodu. Barokní vyhlídkový altán přistavěný na vrcholek gotické hradební věže a pozlacená hvězda s korouhví ve tvaru draka na špičce vypadají opravdu bohatě. Altán zdobí erby království českého a města Budyšína. Věž slouží dnes jako vyhlídka na historickou část města a na Lužickou vrchovinu na obzoru. Při prudkých nárazech větru je znát výkyv věže. Na věži se nachází renesanční reliéf Rudolfa II., krále českého, uherského a císaře římského, v českém královském rouše z roku 1593. Zobrazení krále na hlavní přístupové cestě do města bylo symbolem uznání vlády panovníka a sjednocení v politicky neklidné době. Budyšínský reliéf je celosvětově výjimečná monumentální podobizna Rudolfa II. Okolo „Bohaté věže“ se nachází náměstí „Kornmarkt“ s několika zajímavými kašnami a fontánami, my tam ale už nejdeme, před věží odbočujeme doprava a za chvíli jsme u auta. V rychlosti svačíme sušenky a jablka a holky nás popohánějí, abychom už jeli, protože se moc těší do parku miniatur.
Více fotografií zde: Bautzen - Budyšín.

Opouštíme Budyšín, z mostu „Friedensbrücke“ ještě poslední pohled na historické centrum města a míříme na sever. Míjíme hřbitov s kostelíkem „Protschenberg“, křížíme dálnici A4 (Drážďany – Görlitz), v Kleinwelce zahýbáme vlevo a podle ukazatelů jedeme až na parkoviště před vchodem do dinoparku, bludiště a parku miniatur. Protože je krásné nedělní odpoledne, tak parkoviště je úplně plné, ale ještě nacházíme poslední místečko. Beru do batohu pití, pár posledních sušenek, a protože už je 15:20, tak vyrážíme na prohlídku.

Park miniatur „Miniaturenpark Kleinwelka“

V dinoparku „Saurierpark“ jsme byli vloni, letos si holky vybraly park miniatur „Miniaturenpark“. Vstupné je 4,50 € za dospělého, 3,50 € za Šárku, do 4 let se neplatí, tak Verunka jde zdarma. Park byl otevřen v roce 1998, rozkládá se v lesoparku o rozloze 60-ti hektarů a nachází se zde různé zábavné atrakce pro děti – např. mechanické dřevěné hry, olympiáda z doby kamenné v podobě různých prolézaček a skluzavek, vodní mlýnky a hry, rýžování zlata ve zlatém potoce, dřevěný tunel s několika východy, …

Majitelem parku je Tom Glöß, jenž ze dřeva vysoustružil většinu z více než 600 pohyblivých figurek a miniatur v 90-ti různých scenériích. Do detailu vytvořené modely řemeslnických dílen, staveb z regionu a spousta různých scének ukazují rozmanitý vesnický život v Horní Lužici – živý pohřební průvod včetně šibenice, šachty podzemního dolu s havíři rubajícími uhlí, tradici koulení velikonočních vajíček z kopce Protschenberg v Budyšíně, vesnickou školu s třídou plnou žáků, pekárnu, tkalcovskou dílnu, květinářství, ženy perou prádlo v potoce a suší na šňůrách, pálení čarodějnic, jsou tu vodní mlýny, hrázděné domy, zámek Neschwitz…

Tři objekty parku miniatur byly zapsány do Guinessovy knihy rekordů – nejmenší lužickosrbské vajíčko na světě a největší a nejmenší postavička „kouřícího panáčka“ (Räuchermännchen). „Kouřící panáček“ je rozpůlená dřevěná figurka, z jejíž spodní části se dá vytvořit speciální vánoční svíčka. Horní část je dutá a nasadí se na spodní, dovnitř panáčka se umístí svíčka, dým stoupá nahoru a vychází z úst figurky. „Kouřící“ panáček je součástí tradiční vánoční výzdoby německých domácností.

Holky se fotí u tabule, kde je namalovaný zajíc na lyžích, na další zas dva rozcuchaní uprchlí vězni. Verunce se nejvíce líbí slepičky zobající zrní, když se točí klikou. Dlouhou dobu trávíme u dráhy pro koulení vajíček z kopce a u strašidelného domu „Mystic-Haus“ s tmavými úzkými chodbami, hýbající se podlahou a ozývají se tu strašidelné zvuky. Holky tam chtějí běhat pořád dokola, Verunka se ale sama bojí a mě přijde, že je tam hrozně vydýchaný vzduch a dusno. Další super atrakcí je vodní dělo, kterým se střílí na protější stěnu, ale protože proud vody se odráží zpět a byli bychom mokří, tak pokračujeme k hřišti. Je tu i malý elektrický kolotoč, který se za 50 centů točí, Verunka se chce svézt, tak platím do automatu a mačkám tlačítko, ale kolotoč se netočí. Za chvíli se to samé stalo jedné německé mamince s holčičkou. Nakonec nám došlo, že kolotoč je trochu divně ovládaný, má se roztočit sám od sebe okamžitě po vložení peněz a tlačítko je na jeho zastavení, takže já i další lidi jsme ho bohužel vždy hned po roztočení zastavili a chudáci děti plakaly. Pokračujeme k atrakci zvané „televizní vysílání z buše“, která představuje dřevěný rám televize, holky si stoupnou do prostoru rámu, vezmou si mikrofon a předvádějí, že říkají zprávy nebo zpívají v televizi písničky.

Jedna část parku je věnována tak zvané „Zemi malého Východňáčka“ (Klein-Ossi-Land), kde jsou ztvárněny běžné denní scény z dob socialistické NDR – model Berlínské zdi s pohraničníky a plotem z ostnatého drátu, červeno-žluto-černý Trabant v barvách německé vlajky, zmenšený model rodiny rozbalující balík ze „Západu“ a různé předměty, portréty státníků, pionýři, zkrátka vše možné z dob socialismu. Poznáváme hračky, které jsme si z „Východního Německa“ vozili jako děti a s nimiž si teď hrají naše holky.

Je tu také model s průřezem únikového tunelu pod berlínskou zdí nazývaný „Tunnel 57“. Vedl ze sklepa jedné prázdné pekárny v ulici Bernauerstrasse v západní části města pod berlínskou zdí a ústil do veřejných záchodků ve dvoře Sterlitzer na východě. Se svou délkou 145 m a hloubkou 12 m byl nejdelším, nejhlubším a nejdražším únikovým tunelem jaký byl kdy v Berlíně vyhlouben. Kopalo jej 34 lidí od dubna do října roku 1964 pod vedením nejznámějšího pomocníka uprchlíkům – Wolfganga Fuchse. Ten ve dnech 3 až 4 října 1964 pomohl tudy utéci z NDR celkem 57 lidem.

Pomalu se okružní procházkou blížíme na začátek parku, kde je malý vodopád a u něj kiosek s občerstvením. Máme docela hlad, tak si dáváme bratwurst s houskou a my s Petrem ještě cappuccino. Ale jsme zklamaní – cappuccino je instantní zalité vodou, bratwurst trochu lepší tlustý párek, houska okoralá – nejlepší je hořčice. Holky si ještě chvíli hrají na pódiu s obručí, dřevěným koníkem a dalšími různými hrami a v 18 h minipark opouštíme, protože zavírají a nás čeká přesně 100 km dlouhá cesta domů. Více fotografií zde: Miniaturenpark Kleinwelka.


Vracíme se do Budyšína, který v podvečer plynule projíždíme a směřujeme na Löbau. Silnice je rovná, krásně se tu jede, Löbau objíždíme 4 km dlouhým obchvatem, pokračujeme přes Herrnhut do Žitavy. Očekávali jsme, že holky v autě okamžitě usnou, protože toho dnes hrozně moc nachodily, ale ani náhodou – pořád si povídají, zpívají, komentují krajinu za oknem, hlavně Verunce se hrozně líbí větrné elektrárny. V Žitavě překračujeme hranice do Polska a následně v Hrádku nad Nisou do Čech. Krátce stavíme v Bílém Kostele nad Nisou, protože Verunka potřebuje kakat, tak jí dáváme nočník na příjezdovou cestu k nějaké firmě, ale nedaří se, tak v 19:40 odjíždíme a ve 20:10 šťastně přijíždíme domů.

Podobné příspěvky

0 komentářů:

Okomentovat