ŠUMAVA NA KOLECH 2006

27.9. - 1.10.2006

S kamarády jsme si naplánovali na konec září prodloužený víkend na Šumavě. Ubytováni jsme byli na Srní a podnikali výlety na kolech do širého okolí. Počasí nám přálo a projeli jsme velkou část území od Poledníku, přes Modravu, Kvildu až po Zhůří a Čeňkovu pilu.

1. den - středa 27.9.2006

Cesta na Šumavu, hrad Švihov, Srnský okruh

Vstáváme v 5h, balíme poslední věci, rozebíráme kola a nakládáme vše do auta. V 6:00 mají přijet Honzik s Pavlem a Bárou – ta mi ale volá, že mají 40 minut zpoždění. Domlouváme se, že se sejdeme na Benzině v Mladé Boleslavi. Honzik nám ještě radí, že u Hypernovy je nejlevnější benzín. V 6:05 vyrážíme po dálnici směr Mladá Boleslav. Je zatím tma a místy mlha. V 6:25 jsme v Mladé Boleslavi, sjíždíme k čerpací stanici u Hypernovy, ale mají otevřeno až od 7h, vracíme se kousek směrem do města a tankujeme plnou nádrž u OMW. Míříme zpět na dálnici, zastavujeme na parkovišti u Benziny a čekáme, až dorazí Honzik s Pavlem a Bárou. Dál pojedeme společně. Petr zatím dolévá vodu do ostřikovačů. Když ostatní stále nejedou, tak Petr volá Pavlovi, kde jsou - prý už na cestě, ale k Hypernově pro benzín! Říkám – snad tam nebudou čekat až do sedmi hodin, než otevřou?! No jasně, že čekali... Přijeli až v 7:15 a to chtěl být Honzik v 7:00 v Praze! Společně najíždíme na dálnici, my jedeme první, Honzik s kolama na střešním nosiči za námi.

7:40 - Černý Most, najíždíme na Jižní spojku. Mezi 7:50 – 8:20 střídavě kličkujeme a stojíme v koloně před Barrandovem. Posloucháme Kabáty, aby nám cesta rychleji utíkala a ztratili jsme Honzika. Horší ale je, že nám začíná blikat kontrolka oleje a čím déle popojíždíme, tím častěji bliká, až nakonec trvale svítí. Chytám z toho nerva, Petr je naopak v klidu a stále dokola mi opakuje, že je tam oleje dost. Vůbec mě to neuklidňuje a hučím do něj, ať na nejbližší pumpě nějaký koupí. V 8:25 opouštíme Prahu a zastavujeme na první pumpě ve směru na Plzeň. Přestože je tu ohromné parkoviště, je tu spousta kamionů a není pomalu kde zaparkovat. Popojíždíme po parkovišti až dozadu, kde je volněji, ale všude jsou tmavé tváře a jiná podivná individua… Nechce se nám v těch místech nechávat auto ani z něj vylézat, tak se obloukem vracíme k pumpě, kde to sice vypadá bezpečněji, ale zase to tu hrozně čpí močí. Až později po návratu domů se náhodou dozvídám, že jsme zastavili na čerpací stanici Atol, která je známá tím, že se sem stahují všelijaké živly, pasáci a prostitutky… Jdeme s Bárou na WC a Petr kupuje na mé opětovné naléhání olej do motoru. Venku si dáváme čerstvé koláčky koupené na Benzině, ale ta moč zase hrozně smrdí všude kolem, nedá se v tom pomalu ani dýchat, tak rychle nasedáme do aut a v 8:55 vyrážíme směr Plzeň. Je mlžný opar, ale místy vykukuje sluníčko. V 9:40 - přijíždíme do Plzně, sluníčko je pryč, je tu hrozná mlha. Opouštíme dálnici a pokračujeme směr Klatovy.

Hrad Švihov

V 10:10 přijíždíme do Švihova a podle značek míříme k hradu. Parkoviště je přímo na náměstí, na dvě hodiny platíme 10 Kč a jdeme do hradu. Prohlídka začíná ale až v 11:30, tak se snažíme průvodkyni přemluvit, aby se šlo dřív, protože tu jinak budeme přes hodinu čekat. Je neoblomná a my na hrad jít chceme, tak přemlouvání vzdáváme a jdeme se projít okolo vodního příkopu, který obklopuje celý hrad. Je mlha, typické podzimní počasí, na břehu sedí rybář a my mu naším povídáním plašíme ryby. Obcházíme celý hrad až k hrázi, kterou tu staví po povodních v roce 2002, které byly tak rozsáhlé, že zaplavily i nádvoří hradu. Za vodním příkopem je staveniště, archeologové zde odkrývají a rekonstruují původní hradby, které se paradoxně objevily až po zmiňované povodni – do té doby nikdo nevěděl, že tu jsou.
Je teprve 11:00 a my máme hlad, tak se vracíme k autu a Bára vybaluje vepřové řízky. Honzik si dělá legraci, jestli to jsou sójové, protože Bára inklinuje k vegetariánství. Před půl dvanáctou se vracíme na prohlídku hradu.

Vodní hrad Švihov byl vybudován na místě bývalé tvrze na přelomu 15. a 16. století. Se svým mohutným dělostřeleckým opevněním, širokými vodními příkopy a celým vodním systémem schopným zatopit a rozbahnit širší okolí hradu náležel mezi nejkvalitnější pevnosti své doby. To bylo také důvodem, proč se Švihov ocitl mezi hrady, které měly být na příkaz císaře Ferdinanda III. zbořeny. Naštěstí byla realizována pouze demolice části vnějšího opevnění, jehož zbytky nyní odkrývají archeologové. Vybrat si můžeme ze dvou prohlídkových okruhů - „kuchyně“ nebo „hrad“. V pokladně si tedy kupujeme za 50 Kč lístky na prohlídkový okruh „hrad“, který zahrnuje prohlídku červené bašty, vstupní síně, ložnice, kaple s gotickými plastikami, tanečního sálu s malovaným renesančním kazetovým stropem, hodovní síň a zbrojnici. Průvodkyně je starší paní, stále povídá a povídá, ve svém vyprávění jde až hluboko do historie, hovoří o Svatých a o všem možném a nemožném, co i jen zdánlivě může mít nějakou souvislost s hradem. V místnosti je vystaveno pouze pár exponátů, ale průvodkyně vypráví o každém z nich pomalu celý román. Přidává i takové zajímavosti, jako čím se panstvo utíralo po použití WC a podobně. Je to docela zajímavé, ale zapovídala se tak, že prohlídka se protáhla ze 70-ti minut na 90 min! Líbilo se nám to a jsme doslova nabiti informacemi z historie. Po prohlídce hradu se vracíme k autu, lístek na parkování nám propadl před padesáti minutami... Naštěstí žádné botičky na kole ani lístky od policie za stěrači nás nevítají a tak pomalu opouštíme Švihov - je příjemné teplo a svítí sluníčko.

Více fotografií zde: Hrad Švihov, Srní na Šumavě a apartmány Bubeníček.

Míříme do Klatov, kde hledáme supermarket Plus. Zatímco my jdeme nakoupit, Honzik říká, že má jídla dost a bude hlídat auta. Ve 13:50 opouštíme Klatovy. Dostáváme se do dopravní zácpy, proto volám majiteli apartmánů, že přijedeme později. Míříme na Železnou Rudu, krátce před ní odbočujeme na Prášily a Srní. Honzik s kolama na střeše má trochu problémy na místních silnicích s dlažebními kostkami, stále ho sledujeme ve zpětném zrcátku, jestli nezačal ztrácet kola. Nám to Astrou taky dost hází, vůbec s tím naším sníženým podvozkem - je to takový menší tankodrom. V lese se tu kousek od silnice staví stezka pro cyklisty – to je výborný nápad, alespoň se cyklisti nepletou při jízdě autům pod kola.

Před 15:00 přijíždíme na Srní, volám majiteli penzionu, po chvíli přichází paní, která nás má ubytovat a ukazuje nám naše apartmány. Vybíráme si zelený pokoj s okny do zahrady a Magdě s Petrem J. necháváme modrý pokoj s okny do ulice. Pavel s Honzikem a Bárou mají velké podkrovní apartmá se dvěma pokoji a velkou koupelnou. Bude tam s nimi bydlet ještě Magdy kamarádka Dáša, která přijíždí s Magdou vzápětí po nás. Petr J. přijede až zítra večer vlakem. Stěhujeme z auta věci a vybalujeme. Náš apartmán se skládá z předsíně, koupelny se sprchou a WC a z velké místnosti, kde je kuchyňský kout, stůl se židlemi a manželské postele. Je to tu hezké, nábytek ze smrkového masívu a vše sladěné do zelena. Všichni se scházíme v přízemí ve společenské místnosti, dáváme si kafe a koláč od Bářiny mamky. Venku prší. Když konečně asi v 16:30 přestalo, vyrážíme na procházku okolo Srní. Měla to být kratší procházka, ale nakonec se z ní stal docela slušný výlet…

Srnský okruh

Z rozcestí u penzionu se vydáváme po trase nazvané Srnský okruh. Jdeme mírně do kopce a po pravé straně míjíme Klostermannův dům – rozložité roubené stavení s nízkým štítem, polovalbovou střechou a zvoničkou. Bára si fotí něčím napadené listí borůvek a stromů a nádherně barevného pavouka, který si to mašíruje přes silnici. Pokračujeme dále okolo hotelu Vydra a hotelů ČEZ a docela závidíme jejich zaměstnancům takovou podnikovou rekreaci. Zastavujeme se u akumulační nádrže, kam přitéká podzemní stokou z rozvodny vody v Mosau voda z Vchynicko-Tetovského kanálu a z nádrže teče dolů do hydroelektrárny Vydra v Čeňkově Pile. Rozhodujeme se, jestli si procházku zkrátíme okolo akumulační nádrže, nebo půjdeme delší cestou s výhledy na hluboko zaříznuté údolí Vydry. Je ještě docela brzy, tak se vydáváme delší trasou. Je odtud nádherný výhled na lesy a nad nimi se vznáší cáry mlhy. Chvíli v lese hledáme houby, ale nacházíme jen jednu bedlu, kterou fotíme a já ji beru s sebou, že ji přidáme do nějakého jídla. Nakonec jsme na ni zapomněli a po pár dnech ji museli vyhodit – škoda. Šplháme do stráně na Klostermannovu vyhlídku, která se nachází na Sedelském vrchu ve výšce 926 m. Odtud nás cesta vede zpět k akumulační nádrži, kde se opět rozhodujeme, jestli se už vrátit, nebo pokračovat kolem Vchynicko-Tetovského kanálu dál. Okolo kanálu to vypadá zajímavě a ze začátku se to ani nezdá moc daleko, tak volíme delší cestu, přestože už je po šesté hodině a brzy se stmívá. Pokračujeme okolo samot Sedlo s pobořeným a opuštěným kravínem, až přicházíme na místo, kde končí Vchynicko-Tetovský plavební kanál. Voda se zde ztrácí a teče odtud podzemní stokou do řečiště Křemelné. Kanál je v těchto místech úzký a ne příliš hluboký, je hodně zarostlý trávou, není moc udržovaný, ani v něm není moc vody. Začíná se pomalu stmívat, tak přidáváme do kroku a pospícháme po cestě, která vede proti toku kanálu. Holky se pořád ptají, jak je to ještě daleko, ale ani já nevím, protože nemáme s sebou mapu. Jen je mohu ujistit, že pokud půjdeme pořád podle kanálu, musíme dojít jednou k hlavní silnici v Mosau. Míjíme skluz z Vchynicko-Tetovského kanálu do Sekerského potoka a z něj dále do říčky Křemelné, která se dole pod Čeňkovou pilou stéká s Vydrou a dál tečou obě řeky jako Otava. Stmívá se čím dál víc a pořád jdeme okolo kanálu, čím větší je tma, tím více pospícháme, už to začíná být dost dlouhé. Holky se pořád dokola ptají, jestli si jsem jistá, že jdeme správně, až už z toho začínám mít taky divný pocit, zdá se mi to mnohem delší, než to na mapě v Srní vypadalo. Konečně po půl osmé přicházíme na silnici v Mosau! Hurá! Dáváme se doleva a zbývají nám asi 2 km po silnici na Srní. Je tma jak v pytli, ale naštěstí už nejdeme v lese a sem tam cestu osvětlují světla z roztroušených domků podél silnice.

Více fotografií zde: Hrad Švihov, Srní na Šumavě a apartmány Bubeníček.

Ve 20:00 konečně přicházíme do penzionu. Všichni jsme pěkně utahaný a bolí nás nohy, hlavně z toho, jak jsme poslední část cesty téměř běželi, abychom se vůbec dostali ještě dneska do penzionu. Ušli jsme zhruba 8 km! Někdo taky trochu protestoval, že když jsem je utahala tímhle výletem, jak asi budou zítra šlapat celý den na kole... Jdeme do sprchy a všichni se scházíme dole ve společenské místnosti. Petr s Pavlem rozdělali oheň v kachlových kamnech, tak je tu příjemně. My s Bárou mezitím ohříváme hrachovou polévku a večeříme. Na závěr se dojídáme koláčem od Báry, který je moc dobrý. Povídáme, ale postupně všichni odpadávají a jdou spát (že by následkem odpolední procházky…?), až zůstáváme jen my s Bárou. Dopíjíme víno, oheň v kamnech dohořel, tak jdeme v jedenáct hodin taky do postele.

2. den - čtvrtek 28.9.2006

Vchynicko-Tetovský plavební kanál, hradlový most, Modrava, Kvilda, pramen Vltavy

Vstáváme před osmou hodinou, společně snídáme a po jídle balíme věci na celodenní výlet na kolech. Po deváté hodině vyrážíme, je docela chladno a hodně zataženo, vypadá to na déšť. Jedeme po silnici směrem na Staré Srní, tam ale zastavujeme, protože Pavel zapomněl v penzionu klíče a nářadí ke kolu, tak se pro ně vrací. Petr zatím Magdě rovná sedlo na vypůjčeném kole, protože Magdě se na něm špatně sedí.

Vchynicko-Tetovský plavební kanál

U kapličky opouštíme hlavní silnici a podél chatiček jedeme na rozcestí Pod Kostelním vrchem, kde se napojujeme na cestu vedoucí okolo Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu. Byl vybudován podle projektu Josefa Rosenaura v letech 1799 – 1800 a sloužil pro dopravu dřeva. Z Vydry se odděluje nad Antýglem u zaniklých osad Vchynice a Tetov, je 14,4 km dlouhý a 4,5 m široký, výškový rozdíl je 190 m. Podél kanálu vede příjemná cesta, hezky se tu jede a kanál je krásně opravený a zachovalý s původním vyzděním, dlážděným dnem a klenutými kamennými můstky. Zastavujeme na krátké doplnění energie sušenkami u dřevěných stolečků, které tu stojí u cesty. Po pár kilometrech míjíme po levé straně hluboko v údolí královácký dvorec Antýgl a pokračujeme dál podél plavebního kanálu, až na jeho samý začátek.

Hradlový most a Modrava

V místě odbočení kanálu je řeka Vydra přehrazena hradlovým mostem - rechle, které sloužil jako hráz, jenž zabraňovala pronikání dřeva do koryta Vydry plného kamenů a velkých balvanů. Dřevěný most leží na kamenných pilířích a vedla přes něj cesta z Rokyty na Modravu. V korytě Vydry je postaveno plno kamenných mužíků, také nějaké stavíme, fotíme a po hlavní silnici přijíždíme na Modravu.

Původně to byla dřevařská osada se závodem na výrobu rezonančního dřeva, nyní se zde nachází plno penzionů. Soutokem Modravského a Roklanského potoka zde začíná Vydra. Pořád je docela zataženo a chladno, tak se rozhodujeme, že si zajdeme do penzionu „Zlatá stezka“ na jídlo a pak se rozhodneme, co podnikneme dál. Objednáváme si s Petrem bramborovou polévku, Petr ještě omeletu a pivo. Mě je zima, tak si dávám čaj a holky se zahřívají teplou griotkou. Je tu docela drzá servírka, ale prostředí fajn a jídlo taky.
Mezitím se trochu vyjasnilo, sem tam z mraků prosvítá sluníčko a tak se rozhodujeme, že pojedeme dál. Míříme na Filipovu Huť, silnice vede do táhlého kopce, tak kola tlačíme. Magdě se jede na vypůjčeném kole dost špatně, stěžuje si, že je hodně těžké a má tuhé převody. Z Filipovy Hutě pokračujeme na Kvildu, to už cesta vede po rovince a z kopce.

Kvilda

Kvilda je jedna z nejvýše položených českých obcí (1065 m) uprostřed Kvildských plání a procházela tudy Horní Zlatá Stezka z Pasova. Zastavujeme uprostřed obce před pseudogotickým kostelem sv. Štěpána, který je obložený šindelem. Vedle kostela stojí několik umrlčích prken, která sloužila k uložení zemřelého v období krutých zim, kdy je kvůli sněhu nebylo možné pohřbít do země a po pohřbu byla ozdobena řezbami a nacionálemi zemřelého. Honzik si jde do infocentra pro razítka, Magda s Dášou se jdou podívat do prodejny dřevěných hraček a Bára má dlouhý telefonní hovor s přítelem... Domlouváme se, kam pojedeme dál, rozhodujeme se pro pramen Vltavy. Bára už víc jak půl hodiny telefonuje, tak ji popoháníme, ať to ukončí.

Pramen Vltavy

Vydáváme se mírně do kopce po Vltavské cestě proti proudu Teplé Vltavy. Ta pramení na východních svazích Černé hory ve výšce 1172 m a asi 600 m od státní hranice s Německem. Přijíždíme k prameni Vltavy, je tu hodně lidí, všichni svačí, ale nejvíc nás fascinují takzvaní sportovci na kolech, kteří pálí jednu cigaretu za druhou – fakt děs. Stojí tu přístřešek se stoly, lavičkami a informační panely. Jdeme se podívat k prameni Vltavy, což je uměle vyhloubená nádrž pod cestou. Voda ze skutečného pramene je sem svedena dřevěnými rourami uloženými v podzemí. Vedle pramene stojí dřevěná socha ženské postavy, která představuje Vltavu. Svačíme, fotíme se a kluci dělají několik uměleckých fotografií na téma “Zátiší lahváče Svijany u pramene Vltavy”.

Více fotografií zde: Antýgl, Filipova huť a pramen Vltavy.

My s holkami vyrážíme napřed - směr Modrava. Cesta vede prudce do kopce a je hodně kamenitá, tak zase tlačíme kola. Kluci nás za chvíli předjíždějí a my s holkami se táhneme pomalu dál. Bára si fotí mrtvý uschlý les a stromy porostlé lišejníky. Kluci na nás čekají na rozcestí pod Černou horou, jsme pěkně vysoko – ve výšce 1272 m. Pak už naštěstí cesta klesá z kopce až na rozcestí Ptačí nádrž.
Tady se rozhodujeme, kudy jet dál na Modravu. Magda s Dášou chtějí jet kratší cestou přes Filipovu Huť, ale říkám jim, že ta vede půl cesty do kopce, lepší bude, když pojedeme delší cestou podél Modravského potoka, která ale vede z kopce. U rozcestí Na ztraceném se dáváme doprava a podél Modravského potoka sjíždíme na Modravu. Zastavujeme zde u kiosku, kluci si dávají pivo, Bára teplou slivovici, která jí ale vůbec nechutná. Já si dávám čaj a Petr párek v rohlíku. Sedíme a povídáme, jsme všichni docela rozlámaný a bolí nás zadek ze sedla. Zpátky se vracíme z Modravy po silnici směr Srní, ale u hradlového mostu odbočujeme k plavebnímu kanálu a na Srní jedeme stejnou cestou jako ráno. Nejsou tu auta a cesta příjemně ubíhá.

Po páté hodině přijíždíme do penzionu, máme za sebou cca 51 km, tak jdeme rovnou do sprchy a scházíme se ve společenské místnosti, kde večeříme utopence a nakládaný hermelín. Obdivujeme Báry žaludek, protože si dala velice zvláštní kombinaci – nakládaný hermelín v oleji, mléčnou rýži, červené víno, smetanového Bobíka a navrch opět červené víno. Sedíme a povídáme, s holkami popíjíme víno a kluci pivo. Honzik píše přítelkyni pohled, je na něm zasněžená Šumava (teď je podzim), cestou jí na něj dnes dal tři razítka a máme se na něj podepsat. Jsme tu téměř samé holky a tak se i kluci Petr a Pavel podepisují jako “Petra a Pavla”. Děláme si z Honzika legraci, že bude mít u přítelkyně průšvih, že ji nechal doma a jel se samýma ženskýma… Honzik ještě běží s pohledem přes ulici do schránky, aby ho poslal.

Magda před devátou hodinou odjíždí do Sušice pro Petra J., který tam má přijet autobusem z Prahy. Pavel mezitím přinesl “Velkou knihu o cestování”, kde jsou různé tipy na výlety, tak si ji prohlížíme, plánujeme další výlety. Zítra chtějí jet kluci na Poledník, říkám jim, že to je hodně náročné, ale nedají si to vymluvit a i Bára s Dášou souhlasí, tak je rozhodnuto. Před desátou hodinou přijíždí Magda s Petrem J., tak si k nám přisedají, povídáme a popíjíme. Postupně začínají zase všichni odpadávat (asi následkem dnešního výletu) a tak jdeme s Petrem v 0:30 taky spát.

3. den - pátek 29.9.2006

Prášilské jezero, Poledník, Javoří pila, Tříjezerní slať, Hauswaldská – Lesní - kaple

Vstáváme v 8:00 a po ranní hygieně jdeme dolů připravit snídani. Pavel, Petr J. a Dáša mezitím došli do obchodu pro čerstvé pečivo, prý tam vystáli dlouhou frontu. Po snídani balíme věci na výlet a protože je krásné počasí a svítí sluníčko, tak pojedeme na ten Poledník. V 9:15 se scházíme venku před penzionem, ale vyrážíme až v 9:35.
Ze Srní jedeme po silnici zvané Šumavská magistrála, přes Staré Srní až na rozcestí Slunečná kousek před Prášilami. Cesta vede většinou z kopce a teď po ránu je docela chladno, i když svítí sluníčko. Magdě s Petrem J. se na vypůjčeném kole jede špatně, nadávají, že je hrozně těžké a jedou hodně vzadu. Čekáme na ně u rozcestí Slunečná a Dáša zjišťuje, že má prodřený plášť u kola. Kluci ji uklidňují, že to není tak hrozné a může na něm ještě jezdit. Když nás dojeli Magda s Petrem J., tak společně pokračujeme dál. Cesta zatím docela ujde, vede jen mírně do kopce.

Prášilské jezero

Na rozcestí Liščí díry odbočujeme doprava na cestu vedoucí k Prášilskému jezeru. Tady už je cesta prudší a poslední strmý úsek kola tlačíme. Několik desítek metrů od jezera musíme odložit kola a stojí tu také srub s informačními tabulemi a lavičkami, tak se zde usazujeme a svačíme. Kola zamykáme ke kůlům a pěšky stoupáme k jezeru. Je to docela do kopce, po kamenech a proti nám se valí davy lidí.
Prášilské jezero je ledovcového původu, leží na svazích Poledníku ve výšce 1080 m a pod 150 m vysokou karovou stěnou. Jeho plocha je 3,7 ha, hloubka až 15m. Plave tu plno kachen, fotíme si je a vracíme se zpět pro kola. Na kolech sjíždíme kus z kopce na rozcestí Liščí díry, kde odbočujeme vpravo na cestu, která vede až na vrchol Poledníku. Je to stále do kopce, který je čím dál prudší, tak šlapání vzdáváme a jdeme s Bárou, Petrem J. a Magdou pěšky a tlačíme kola. Povídáme, tak nám cesta docela rychle utíká, ale pěkně do kopce funíme. Ve 12:45 přicházíme na rozcestí Předěl, mysleli jsme, že tu na nás počkají ostatní, kteří vyšlapali kopec na kole, ale asi už jeli napřed na Poledník. Cesta vede kousek po rovině, ale pak zas až k rozcestí na Polední horu kola tlačíme, protože na zemi leží velké kameny a dřevěné klády. Říkám ostatním, že až pojedou zpátky, musí tady zahnout, rovně sice vede taky cesta, ale je tam zákaz vjezdu cyklistům.

Více fotografií zde: Prášilské jezero, Poledník, Tříjezerní slať a Hauswaldská kaple.

Poledník

Poslední úsek cesty k Poledníku je mírný, tak nasedáme na kola a šlapeme. Poledník dosahuje výšky 1315 m a vypíná se nad Prášilským jezerem nedaleko státní hranice s Německem. Na konci 60-tých let minulého století zde vznikl vojenský areál, sloužící jako základna protivzdušné obrany. Po roce 1990 armáda Poledník opustila a nevzhledné objekty byly zbořeny. Zůstala jen 37 m vysoká věž přebudovaná na rozhlednu a pod ní vyrostl nový srub sloužící jako kiosek s občerstvením.
Je tu plno lidí - cyklistů i pěších turistů, všude velké fronty na jídlo i pití. Venku pečou buřty a bramboráky a prodávají zelňačku. Petr dorazil na vrchol před námi a celou dobu už stojí ve frontě na jídlo před kioskem. Já si jdu stoupnout do kiosku, do další dlouhé frontu na pití. Beru pití pro všechny a k tomu ještě meruňkový koláč, mám toho hrozně moc, ale naštěstí přiběhla Dáša a pomohla mi s tím. Najedli jsme se a rozhodli se, že se půjdeme podívat na rozhlednu. Jako vstupenka slouží pohledy, které se kupují v kiosku. Na vrchol rozhledny vede dlouhé schodiště, které pod vrcholkem končí a na vyhlídkovou plošinu se musí vylézt po dlouhém žebříku. Celkem je to 227 schodů. Z rozhledny je nádherný výhled na okolní kopce, ale i pod nás skrz železný rošt, který tu je místo podlahy. Báře je z toho pohledu dolů špatně. Cestou dolů se zastavujeme v jednotlivých patrech, kde jsou místnosti, které se využívají k příležitostným výstavám. Jsou tu momentálně vystaveny velké černobílé fotografie, třeba mrtvá myš…
Vracíme se dolů k Honzikovi a pomalu balíme věci. Petrovi J. se zde líbí, chce se tu opalovat, ale vysvětlujeme mu, že už je dost hodin a musíme vyrazit na cestu zpět. Zatímco se s Magdou chystají, tak my jedeme pomalu napřed a čekáme na ně u zákazu vjezdu na rozcestí k Poledníku, ale oni pořád nejedou, tak jsme usoudili, že když je tu zákaz vjezdu cyklistům, tak nemají kam špatně odbočit a jedeme pomalu dál až na rozcestí na Předělu. Čekáme už docela dlouho, ale oni stále nejedou a nejedou a tak si říkáme, jestli nakonec opravdu nejeli do toho zákazu vjezdu! Zkoušíme jim volat, ale je tu hrozně slabý signál, tak posíláme alespoň smsky a Magdě necháváme zprávu v hlasové schránce, že se sejdeme na Javoří pile.

Více fotografií zde: Prášilské jezero, Poledník, Tříjezerní slať a Hauswaldská kaple.

Vyrážíme Bavorskou cestou a poté odbočujeme na Javoří cestu, která končí až na Javoří pile. Dobře se jede, jsou to samé sešupy, cesta z kopce s perfektní asfaltkou. Zastavujeme na rozcestí u Tmavého potoka, že tu počkáme na Magdu s Petrem J., ale oni stále nejedou, ani z té cesty se zákazem vjezdu. Není tu už vůbec žádný signál, takže se jim ani nedovoláme. Jak tu tak postáváme, najednou přijíždí terénní auto a v něm ochránce přírody, otevírá si bránu a jede stejným směrem, kudy mají přijet Magda s Petrem J.! Honzik si dělá legraci, že Magda bude v lese hledat bankomat, aby mohla vybrat peníze na pokutu. Nám to zas tak k smíchu nepřipadá, zvlášť když stále nejedou. Ale po chvíli ze směru, kterým mají příjet, přicházejí turisti, tak se jich Petr ptá, jestli je nepotkali a oni říkají, že jo. Tak jsme usoudili, že jeli asi až na Modravu. Vydali jsme se tedy stejným směrem podél Javořího potoka a za chvíli na ně narazili, protože se vraceli a jeli přímo proti nám. Společně se ještě kousek vracíme, odbočujeme do mírného kopce a Hakešickou cestou jedeme na Tříjezerní slať.

Tříjezerní slať

Kola musíme nechat před vstupem na slať - zamykáme je u kůlů. Tříjezerní slať je vrchovištní rašeliniště se třemi jezírky, největší má rozlohu 7 arů a hloubku 2 m. Voda má tmavě hnědé zabarvení a slatí prochází naučná stezka vedoucí po dřevěných chodníčcích. Fotíme se u největšího jezírka a už na kolech se vracíme na rozcestí Pod Oblíkem, kde odbočujeme doprava zpět na Hakešickou cestu. Ta odtud vede stále dolů z kopce, je čím dál prudší, pořádně dlouhá a končí až u Vchynicko – Tetovského kanálu. Pokračujeme po proudu dál, míjíme odbočku na Staré Srní a asi po 300 m odbočujeme doleva přes dřevěný můstek nad plavebním kanálem. Cesta vede do kopce, takže kola tlačíme a přicházíme k pozůstatkům Hauswaldské nebo-li Lesní kaple.

Hauswaldská - Lesní – kaple

Jsou zde zvýrazněny půdorysy původních staveb – tří kaplí. Jako první byla postavena menší kaple roku 1820, kde se sloužily poutní mše, ale po roce 1945 postupně zchátrala a zanikla. Druhá, větší kaple byla postavena v roce 1860, ta však měla špatnou pevnost a stabilitu. Třetí kaple, byla postavena v roce 1902, ale v roce 1957 byla podminována a odstřelena. V blízkosti božích muk je silné energetické místo.Ve svahu nad kaplemi je v ručně tesaných vantrokách, které stojí na 59 bludných kamenech představujících korálky na růženci, přiváděna zázračná voda z pramene. Voda dopadá na poslední kámen, který má uprostřed skleněný blok s otiskem spojených dlaní člověka. Na kameni stojí hrníčky, z nichž se lidé mohou napít zázračné léčivé vody.
Přečetli jsme si informační tabule, kde se píše o rekonstrukci místa, o zázračných uzdraveních a vydali jsme se na cestu zpět. Vrátili jsme se ke kanálu a podél skluzu Vchynicko - Tetovského kanálu až na hlavní silnici v Mosau. Po ní jsme dojeli v 17:45 na Srní, celkem jsme dnes ujeli asi 35 km a překonali převýšení 415 metrů!

Více fotografií zde: Prášilské jezero, Poledník, Tříjezerní slať a Hauswaldská kaple.

Šla jsem hned do sprchy a pak dolů do kuchyňky vařit pro všechny večeři – těstoviny s houbovou omáčkou. Najedli jsme se a pak seděli ve společenské místnosti, povídali a popíjeli. Bára otevírala šampus, ale neudržela špunt, ten jí bouchl, vylítl až do dřevěného stropu a udělal tam díru. Byla to pěkná šlupka! Stavila se tu taky paní, která nás ubytovávala a vyúčtovala s námi ubytování. Po holkách a Petrovi J. chtěla 150,- Kč na den za půjčení kola, ale holky se bránily, že na webu je cena 50,- Kč na den, tak to paní nechala být, že prý si to mají holky srovnat s majitelkou. Poseděli jsme do 23 h a pak šli spát.

4. den - sobota 30.9.2006

Antýgl, Kvilda, Jezerní slať, Horská Kvilda, Zhůří, Čeňkova pila

Vstáváme před osmou hodinou, já připravuju s holkami snídani a Petr jde koupit celozrnné rohlíky, pivo, sušenky a hořčici, kterou jsme si půjčili od domácích v kuchyni a snědli ji. Po snídani si jdeme připravit věci na výlet a po 9:15 se scházíme před apartmány. V 9:35 vyrážíme po silnici směr Antýgl.

Antýgl

Je to bývalý královácký dvorec, upravený na zájezdní hostinec a v roce 1964 na autokemp. Zastavujeme a fotíme, je tu i infocentrum, tak posíláme Honzika pro razítko, ale on nemá zájem, což je u něj velmi nezvyklé…
Pokračujeme po silnici na Modravu, ale cesta je docela do kopce. Podél kanálu to bylo po rovince. Na Modravě zastavujeme před infocentrem a svačíme. Když už chceme jet dál, tak Pavel zjišťuje, že má píchlé kolo. Kluci mu pomáhají s opravou duše a my s holkami jedeme napřed směrem na Filipovu Huť a silnicí vedoucí lesem pokračujeme na Kvildu, kde si dáváme pauzu. S Honzíkem jdeme do infocentra – on tradičně pro razítko, já si kupuji pohledy a jdu na WC - mají tu krásné toalety. Vracím se za ostatními, kteří čekají před kostelem, posedáváme tam, Bára telefonuje a domlouváme se co dál. Magda s Dášou se jdou zatím podívat do obchodu s dřevěnými hračkami, kde si Dáša kupuje roztomilého žabáka na péru.
Nakonec jsme se dohodli, že si dáme oběd a usazujeme se na zahrádce hotelu „U krále Šumavy“. Moc hotovek zde nemají, tak si dáváme s Petrem polévku – gulášovou ze zvěřiny. Petr si dává ještě 2 piva a celkem za to platíme 150 Kč! Holt jsme „U krále“… Obsluha je pomalá a někdo si objednal i minutky, tak jsme se tu zdrželi nakonec pěkně dlouho - až do 14:15! Bára s Dášou si jdou ještě do potravin koupit dětskou krupičku na kaši, mléko a cukr se skořicí.

Více fotografií zde: Antýgl, Kvilda, Jezerní slať, Zhůří.

Jezerní slať

Potom už konečně vyrážíme po silnici směr Jezerní slať, která svou rozlohou 103,5 ha patří mezi největší přístupné slatě. Název Jezerní je odvozen podle malého jezírka, které je dnes však již zarostlé rašeliníky. Vytěžené kusy rašeliny se odvážely mimo slať, kde se sušily a dále zpracovávaly. Rašelina se zde těžila až do roku 1934. Uvazujeme kola u kůlu, dále se totiž může jen pěšky a jdeme se podívat na rašeliniště. Nadmořská výška slatě dosahuje od 1057 do 1075 m, maximální hloubka rašeliny dosahuje 7,5 m. Na začátku rašeliniště stojí dřevěná rozhledna, která má dvě patra, je vysoká asi 150 m a můžeme z ní vidět celou slať. Poté co jsme se dosyta pokochali pohledem na podzimní barvy rašeliniště (já ho znám již z minula, ale to jsem zde byla v polovině června a vše bylo sytě zelené a kvetlo), jdeme se podívat do nitra slatě, kam vede 120 m dlouhý dřevěný chodník, podél nějž jsou v porostu informativní tabulky o různých rostlinách, které se zde vyskytují. Společně se fotíme a vracíme se zpátky pro kola.

Více fotografií zde: Antýgl, Kvilda, Jezerní slať, Zhůří.

Horská Kvilda

Po silnici míříme na Horskou Kvildu, kde jsou krásné dřevěné roubené domy a chaloupky. Projíždíme obcí, před infocentrem se otáčíme a vracíme se zpět na křižovatku „U Daniela“, kde odbočujeme doleva a po cestě vedoucí mezi loukami a posléze lesem přijíždíme na Ranklov, který leží ve výšce 1140 m. Tato cesta, zvaná Danielova, vede přímo podél Zhůřských slatí o rozloze 42 ha, které bohužel nejsou přístupné. Na Ranklovské rovině zastavujeme a dáváme si pauzu.

Více fotografií zde: Antýgl, Kvilda, Jezerní slať, Zhůří.

Zhůří

Po krátkém odpočinku pokračujeme lesem na Zhůří, kde dříve stávala malá osada s kaplí. Napravo od silnice stojí ohyzdné prázdné betonové budovy, které sloužily za socialismu jako radarová stanice. Odbočujeme doprava na vyhlídku z plání Zhůřské hory, která má být dle ukazatele jen 120 m daleko, ale ve skutečnosti to bylo skoro 2 km do kopce. Je odtud údajně jeden z nejhezčích výhledů na Šumavě, takže se kocháme nádherným výhledem. Jelikož je krásná viditelnost, tak vidíme hodně daleko - zleva hraniční hřeben Trojmezí, před námi se tyčí Malý a Velký Roklan, dále napravo vrcholy Poledníku, Debrníku a Ždánidel.
Jelikož nás čekal více než 8 km dlouhý sjezd ze Zhůří ležícího ve výšce okolo 1100 m k toku Otavy ležícího ve výšce asi 600 m, oblékli jsme si mikiny a vyjeli. Pěkně to z kopce fičelo a v místech, kde cesta vedla lesem, bylo už docela šero a chladno.

Více fotografií zde: Antýgl, Kvilda, Jezerní slať, Zhůří.

Zastavili jsme v půli cesty na občerstvení ve vesničce Svojše, kde si kluci na terase hospůdky dali pivo, my holky hranolky a kafe a čekali jsme, až kluci dopijí. Jenže Petr J. s Pavlem laškovali se servírkou a pak si dali ještě další pivo a blížilo se už půl sedmé, tak jsme s holkami, Petrem a Honzikem jeli napřed. Sjeli jsme až dolů na křižovatku Myší domky a podél Otavy pokračovali na Čeňkovu pilu.

Čeňkova pila

Ta leží při soutoku Vydry a Křemelné, jejichž spojením vzniká Otava. Stála zde pila a sklad dřeva vybudované v 19. stol. pražským podnikatelem Čeňkem Bubeníčkem. V roce 1912 zde byla postavena hydroelektrárna, která se dochovala téměř v původním stavu a je národní technickou památkou. Budova pily byla přestavěna na penzion Čeňkova pila, kde jsem již několikrát bydlela s jinou partou kamarádů. Když jsme přijeli na Čeňkovu pilu, byla už docela zima, stmívalo se a my čekali, až dorazí Pavel s Petrem J. Trvalo jim to skoro půl hodiny a to ještě Petr J. přijel nějakou nábližkou rovnou před penzion. Šli s Magdou vrátit vypůjčená kola, ale hlavně si vyjasnit cenu za půjčení, protože na internetu byla uvedena cena za zapůjčení kola 50 Kč na den a majitelka chtěla 150 Kč! Magda měla z netu stažený ceník, majitelka se hádala, že je tam uvedena chybná cena, ale nakonec jim to spočítala za těch 50 Kč na den. Prý byla ale pěkně naštvaná…
Magda s Petrem šli z Čeňkovy pily pěšky, my ostatní pokračovali na kolech přes most nad řekou Vydrou, okolo vodní elektrárny Vydra a stoupali do 4,5 km dlouhého kopce na Srní. Byla už tma a kopec pěkně táhlý, měli jsme na Srní všichni opravdu dost – celkem za dnešní den ujeto 46 km!
Jdu rovnou do sprchy, lehce s Petrem balíme a všichni se scházíme dole ve společenské místnosti. Zatím už taky dorazili Magda s Petrem J., divíme se, že tak brzy po nás, když šli z Čeňkovy pily pěšky. Vyprávějí nám, jaké měli štěstí - že došli k chatě Povydří, tam si sedli na lavičku a pili vaječný koňak a přemýšleli, jestli půjdou dál nebo co budou dělat a pak najednou Petr J. uviděl u silnice stát Tatru, tak se šel řidiče zeptat, jestli nejede na Srní. Řidič na to, že ne, prý jede opačným směrem do Sušice, ale pak si to rozmyslela a zavolal na Petra, že ho na Srní hodí. Petr J. mu řekl, že ale není sám a ten řidič: a kolik vás teda je? Petr J. na to, že jen jedna slečna a tak šel pro Magdu a řidič je dovezl až před penzion. Když nám to dovyprávěli, tak Magda zjistila, že pod stromem u té lavičky zapomněla vaječný koňak! Ale vracet se pro něj nechtěla. Povečeřeli jsme zbytky zásob – já dva nakládané hermelíny. Okolo 22 h pak Bára s Petrem opekli v troubě maso a dali jsme si ho jako druhou večeři ještě s okurkami a hořčicí. Seděli jsme, povídali a poslouchali ze satelitu stanici Óčko. Po půlnoci jsme šli spát, protože nás zítra čeká cesta domů.

5. den – neděle 1.10.2006

Chalupská slať, Kašperské Hory, hrad Rabí, cesta domů

Vstáváme v 6:45 a jdu dolů do kuchyně připravit snídani. Ale Bára s Dášou byly rychlejší a pro všechny uvařily čaj a nachystaly na stůl jídlo. Přichází Pavel, už má všechno sbaleno a nabízí nám nakládaný hermelín, tak ho s ním vyměňuji za utopence. Báře ještě věnuju láhev červeného vína, kterou už jsme nestihli vypít, a po snídani jdu dobalit věci. Petr zatím rozmontoval kola a nakládá vše do auta.
Místo v plánovaných 8 h vyjíždíme až v 8:40. Jedeme ze Srní směrem na Antýgl, kde stavíme, aby si Honzik mohl dojít pro razítko, pro které si včera ani na naše naléhání nechtěl dojít. Pokračujeme dále na Modravu, stejnou cestou, kterou jsme včera šlapali na kole. Je ale zataženo, po kopcích se válejí černé mraky a za Modravou začíná dokonce pršet. Pokračujeme dále přes Filipovu Huť, Kvildu a po krásné nové silnici k parkovišti u infocentra Svinná Lada.

Chalupská slať

Na parkovišti u infocentra necháváme auta a jdeme se podívat na Chalupskou slať. Je to vrchovištní rašeliniště s největším a nejkrásnějším rašelinným jezírkem v Čechách (1,3 ha). Nedaleko infocentra začíná 260 m dlouhá naučná stezka, která vede po dřevěném chodníčku, jenž končí u jezírka. Jsme tu téměř sami, přestalo pršet, je tu nádherně ticho, tráva se leskne rosou, nad rašeliniště pomalu stoupá mlha, skrze barevné listí probleskuje sluníčko. Na druhém břehu jezírka jsou kačeny, tak je k sobě vábíme házením jehličí. Kačeny to zpozorovaly a hbitě plují rovnou k nám, chuděry, asi si myslí, že jim házíme něco k jídlu. Když nic nedostávají, tak se před námi alespoň potápějí a loví nějakou potravu v rybníce. Je to docela zajímavé je pozorovat. Trávíme tu asi 20 minut, pak se vracíme zpět. My s Petrem a Honzikem jdeme ještě do informačního centra, Honzik tradičně pro razítko, já si beru informační brožuru o Šumavě. Vracíme se k autu a v 10 h odjíždíme. Jsme trochu ve skluzu, podle původního plánu jsme chtěli být touto dobou už na hradě Rabí, ale to nevadí, nikam nepospícháme.

Více fotografií zde: Chalupská slať, Kašperské Hory, Rabí.

Kašperské Hory

Přes Borovou Ladu a Stachy pokračujeme do Kašperských Hor, které jsou druhým nejvýše položeným městem v Čechách. Parkujeme na náměstí za kostelem, Dáša si jde do bankomatu vybrat peníze, Honzik míří do Muzea motocyklů pro razítko. My s Petrem, Pavlem a Bárou se jdeme podívat do kostela – je to trojlodní gotický kostel svaté Markéty ze 14. stol. Ve výklenku východní stěny svatyně je umístěn tzv. kohoutí Kříž – opravdu zajímavá práce. Na trávníku jsou zlomky mlecích kotoučových kamenů a také balvany s vyhloubenými důlky pro amalgamaci. Obcházíme náměstí, které tvoří domy se středověkými jádry a zajímavá budova renesanční radnice. Je pořád zataženo a fouká vítr.
Po 11 h opouštíme Kašperské Hory a pokračujeme do Sušice. Po pravé straně máme nádhernou siluetu hradu Kašperk, kde jsme byli už dříve s jinou výpravou. Za Sušicí stavíme na pumpě a mezitím okolo jede Magda s Petrem, tak zastavují a přidávají se k nám. Společně jedeme všichni na Rabí.

Více fotografií zde: Chalupská slať, Kašperské Hory, Rabí.

Rabí

Parkoviště na náměstí v Rabí je dost přeplněné, ale brzy odjíždí autobus, tak se nám daří najít volné místo na zaparkování. Jdeme se podívat na hrad, domlouváme se, který okruh zvolíme. Všichni chtějí do paláce, tak si kupujeme lístky za 40 Kč, prohlídka začíná za 10 minut. Na nádvoří je velký dřevěný kůň pro děti, na péru, holky se na něm chtějí vyfotit, ale jsou tam pořád děti, Bára se je snaží nějak odlákat, ale nepomáhá to. Až když začne průvodkyně pouštět návštěvníky do hradu, tak děti odcházejí a holky se rychle běží vyfotit, takže do hradu jdeme mezi posledními.
Hrad Rabí byl založen ve 14. stol. a je to nejmohutnější zřícenina hradu v Čechách. Roku 1421 zde přišel o druhé oko Jan Žižka z Trocnova. Po třicetileté válce hrad zpustl. Hrad je nádherný, jsem tu už po třetí, naposledy jsem tu byla letos v červnu. Jen průvodkyni to viditelně nebaví, drmolí naučený text, zkracuje výklad - je to škoda. Navíc o šenkýřském schodišti nám řekla úplně jinou historku, než co si pamatuji z června. Procházíme hradní interiéry - konírnu, sklepení a dochované místnosti prvního patra tzv. Břeňkova paláce.

Prohlídka končí po 13 h, mezitím se už vybralo počasí, svítí krásně sluníčko a je teplo. Jdeme se s Bárou a Honzíkem ještě podívat na nedaleký židovský hřbitov, který leží v krásném místě a je pěkně udržovaný. Náhrobky jsou sice pokřivené, ale očištěné od mechu a lišejníku, jsou krásně zdobené a celý hřbitov je obehnán kamennou zídkou. Na některých náhrobcích jsou data až z 18. století - nejlépe čitelný je letopočet 1728 na pomníku bohatého člena komunity a mecenáše Jitschaka Salomona. Je tu příjemné ticho a klid, chvíli tu s Bárou postáváme a před odchodem ze hřbitova pokládáme na jeden z náhrobků kamínek - jen tak - pro štěstí.
Honzik se nám ztratil, přelezl kamennou zídku a zmizel za ní. Necháváme ho osudu a vracíme se s Bárou k ostatním, kteří na nás čekají pod hradem. Domlouváme se, že si zajdeme na jídlo, vybíráme si tedy Rábskou hospůdku přímo na náměstí, kde lákavě nabízejí na ceduli svíčkovou, ale protože už je pozdě, tak ji nemají. Hospoda je i trochu zakouřená, tak nám to na náladě moc nepřidá, ale máme hlad a nechce se nám už chodit jinam, tak si s Petrem dáváme kančí guláš. Přinášejí ho asi za 10 minut a je výborný, knedlíky zrovna tak. Moc si pochutnáváme. Platíme a na náměstí se loučíme s Magdou, Petrem a Dášou, protože chtějí jet domů jinou cestou. My se domlouváme s Honzikem, že pojedeme společně, prý abychom mu ukazovali cestu.

Více fotografií zde: Chalupská slať, Kašperské Hory, Rabí.

Ve 14:30 opouštíme Rabí, ale kousek za vesnicí ještě zastavujeme, abychom si vyfotili místní kostel sv. Jana Nepomuckého a hrad z dálky. Poté už opravdu vyrážíme na cestu, jedeme směrem na Horažďovice, kde jsou na náměstí krásné domy, a pokračujeme přes Lnáře, kde je krásný zámek. Krajina je plná rybníků, luk, krásných stavení, je na co se dívat, na silnici není provoz, je rovná a tak nám cesta rychle utíká.
Zaujal nás název vesnice Koupě. Silnici tu ale na několika místech křižuje železniční trať, většinou s nechráněnými přejezdy. Na jednom takovém nechráněném přejezdu je stopka, tak zastavujeme, za námi Honzik, ale další dvě auta, která jedou za ním, nás na tom přejezdu předjíždí! Je to docela mazec!
Pokračujeme dále do Březnice, kde jsme ale špatně odbočili. Zjišťuji to až po pěti kilometrech, ale rozhodujeme se, že se nebudeme vracet, pojedeme po silničkách už rovnou na hlavní silnici spojující Příbram s Miroticemi.
Konečně najíždíme na silnici směr Příbram, je docela velký provoz. Jedeme v koloně, sotva krokem, chvílemi i stojíme, nevíme co se děje, ani v rádiu nic nehlásí. Za chvíli už vidíme proč je tak velká kolona! Kdesi daleko vpředu jede žigulík s károu, na níž veze polena, a protože je nerovná silnice, tak jede hrozně pomalu. Za ním je ta hrozná kolona a před ním prázdno, ale on je bezohledný, jede prostředkem, takže ho nikdo nemůže předjet a navíc je tu plná dvojitá čára a nepřehledná silnice. Tak se za ním táhneme krokem až na nájezd na dálnici za Příbramí. Po dálnici je taky provoz, ale ještě to docela jde.
Jedeme přes Dobříš a Mníšek pod Brdy, kde odbočujeme na benzínku. Jdeme s Bárou na WC a kluci se domlouvají, jestli to risknout a jet přes Prahu, nebo jet rovnou okolo Prahy přes vesnice. Honzik nám vypráví, jak je hrozné projet přes Prahu z Černošic, tak se rozhodujeme, že pojedeme tedy přes vesnice. Volá nám Petr J., že stojí v té hrozné koloně, kde jsme stáli i my a teprve přijíždějí před Příbram. Je 16:15 a tak vyjíždíme, provoz před Prahou houstne a v 16:45 odbočujeme z dálnice na Zbraslav a Prahu tak objíždíme přes Jesenici, Říčany, Úvaly a Jirny. V Zápech najíždíme na dálnici směr Mladá Boleslav. Zde odbočujeme k Hypernově pro benzín, za chvíli nás dojíždí i Honzik s Pavlem a Bárou. Je tam velká fronta, tak jdu Petrovi do McDonalda pro fischburger a sama si kupuju espresso. Je hnusný – jako ostatně všechno z McDonalda, tak ho zajídám Kavenkami a čekáme s Pavlem a Bárou než kluci natankují. Loučíme se a jedeme domů, skvělý prodloužený víkend skončil.