ČESKO-SASKÉ ŠVÝCARSKO 2011

27.8. - 31.8.2011

Na sklonku léta jsme se vydali do Severních Čech, poznat část Lužických hor, Šluknovského výběžku, Českého a také Saského Švýcarska. Německá část nás překvapila množstvím krásných skalních měst, hradů, zámků, kostelů, městeček... Cestovali jsme s našimi dětmi ve věku 1,5 a 3,5 let, s rodinou mé sestry a kamárádkou Bárou a jejím skoromužem Honzou.

1. den – sobota 27.8.2011

Jiřetínská kalvárie, hrad Tolštejn, kostel ve Filipově, Loretánská kaple v Rumburku, Krásná Lípa, příjezd do Mikulášovic

Po snídani balíme, nakládáme do auta věci a v 9:35 vyrážíme po dálnici směr Liberec. Podle předpovědi má dnes pršet, ale svítí sluníčko a je 24°C, dokonce na Paceřicích zapínáme klimatizaci, jaké je v autě vedro. Doufáme, že předpověď nevyjde a vydrží hezké počasí. Bohužel, u Chrastavy se začínají kupit šedivé mraky a čím více se blížíme na sever, tím více jich přibývá. Pokračujeme přes Jablonné v Podještědí, Cvikov, ve Svoru odbočujeme na Jiřetín pod Jedlovou. Cestou zastavujeme v lese na WC, venku je docela chladno a mraky čím dál černější.

Křížová cesta v Jiřetíně pod Jedlovou

Jiřetín projíždíme přes náměstí a směřujeme ke křížové cestě. Parkujeme přímo pod ní, vedle kláštera. Je půl jedenácté a jen 19°C. Šárka u paty schodiště nachází použitou injekční stříkačku s jehlou… Křížová cesta na Křížové hoře nad Jiřetínem pod Jedlovou je jedním z nejznámějších poutních míst v Lužických horách. Hora má silné léčivé účinky na lidský organismus a jezdí sem vnímaví lidé z celého okolí. Stoupáme po schodišti, procházíme sloupovou branou a okolo pískovcových soch v životní velikosti, představující výjev z Getsemanské zahrady – tři spící apoštolové (Petr, Jakub, Jan), v zahrádce se modlí Ježíš Kristus a před ním je anděl s pohárem v ruce. Podél cesty na horu stojí 11 zděných rokokových kapliček s kamennými reliéfy. Přicházíme na vrcholek kopce, kde stojí kaple Povýšení sv. Kříže s 12. a 13. zastavením křížové cesty a hranolovou věží v západním průčelí. Za kaplí stojí menší rokoková kaplička Božího hrobu s výklenkovými kaplemi a posledním 14. zastavením křížové cesty, kde vrcholí silná energie místa.

Napravo od kaple sv. Kříže je polokruhový gloriet se sochou Neposkvrněné Panny Marie, jejíž kopule je silným energetickým zářičem považovaným za jeden z nejléčivějších v Čechách. Uprostřed glorietu je studna, v níž je podle pověsti léčivá voda, uzdravující oční choroby. Prochází tudy turistická značka vedoucí na horu Jedlová a dále na hrad Tolštejn a zpět do Jiřetína. Zelená turistická značka kopíruje hřeben, po němž pokračuje energetická zóna a jen pomalu klesá. Byl by to příjemný výlet, ale holky jsou ještě malé a neušly by to, navíc to vypadá, že se přižene déšť. Děti pumpují vodu z pumpy, hrozně se jim to líbí a moc se snaží. Když jsme si vše prohlédli, vrátili jsme se dolů k autu, převlékli jsme se do teplejšího oblečení a posvačili koláče, protože je půl dvanácté a tedy skoro čas oběda.

Více fotografií zde: Jiřetín pod Jedlovou - Křížová hora s křížovou cestou.

Vracíme se zpět na náměstí do Jiřetína pod Jedlovou a odbočujeme na silničku vedoucí až přímo pod hrad Tolštejn. Auto necháváme na parkovišti hned pod hradem, bereme si deštníky a pláštěnky, protože začíná trochu poprchávat a okolo je úplně černo.

Hrad Tolštejn

Hrad byl vybudován na dvojici skalnatých výběžků na ochranu cesty z Čech do Lužice a ve své době byl významným a mocným opevněním. V roce 1642 jej oblehla a ohnivými střelami vypálila švédská vojska. Od té doby již hrad nikdy nebyl obnoven a pustl. V roce 1865 zde byla postavena hradní restaurace ve švýcarském stylu, kterou tu po tři generace vedl rod Münzbergů a od roku 2002 je opět v provozu. Podle pověstí je prý Tolštejn zlatonosný kopec - před hradem má vyvěrat pramen, z něhož tryskají zrnka zlata a v místním potoce můžeme najít vzácné drahokamy. Další pověst vypráví o podzemních chodbách Tolštejna, který je prý spojen s hradem Milštejnem a Sýkořím dolem.

Po cestě stoupáme vzhůru na hrad, míjíme trosky bývalé brány, za ní masivní baštu a hladomornu stojící proti hradní restauraci. V restauraci si kupujeme turistické vizitky a za 15 Kč žeton, který nás turniketem pustí na rozhlednu. Petr s Verunkou zůstávají v restauraci, my se Šárkou jdeme nahoru. Procházíme turniketem, ale hrozně fičí vítr, Šárka se bojí, tak se s ní vracím zpět a nechávám ji u Petra s Verunkou. Obsluhu jdu požádat o nový žeton do turniketu, obsluhující číšník mi ho ochotně dává, opět tedy procházím turniketem a stoupám nahoru po železných schůdcích, které vedou až na vyhlídkovou plošinu umístěnou na dvojici znělcových skal. Za hezkého počasí je odtud asi nádherný rozhled do okolního kraje. Na severu se má nacházet rozhledna Dymník, na východě vrchol Luž a na západě Jedlová se stejnojmennou rozhlednou, která jediná je ještě maličko vidět v nízkých dešťových mracích, které se ženou přímo sem. Dělám pár fotek a vracím se zpět, protože mrholí a hrozně fičí vítr, že se nemohu ani nadechnout. Vracím se do restaurace a společně se všichni odebíráme rychlým krokem k autu, protože začíná dost pršet.

Více fotografií zde: Hrad Tolštejn.

Vracíme se zpět na náměstí do Jiřetína, kde je infocentrum. To je bohužel zavřené, otevírají až po půl jedné, paní tam sice uvnitř je, ale asi přesně dodržuje otevírací dobu. Když tedy konečně otevřela, tak není moc příjemná, na můj dotaz, co by nám doporučila navštívit v okolí, mě stroze odkázala ke stojanu s propagačními materiály. Něco jsem si nabrala, abych to mohla prostudovat, až se ubytujeme.

Filipov

Z Jiřetína pokračujeme přes Rumburk a Jiříkov, kde odbočujeme na Filipov. Hledáme místní kostel, ale není vůbec nijak značený. To, že jedeme správně, poznáváme, až když vidíme z dálky věže kostela a tak jedeme tím směrem. Poutní kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů je jednolodní novorománský chrám, ležící několik desítek metrů od hranice s Německem. Každý týden se zde scházejí lidé z Čech a Německa ke společným bohoslužbám a modlitbám, které jsou dvojjazyčné – česky a německy. Jak čtu z tabulky, tak bohoslužby se konají každou neděli v 10:30, proto je dnes zavřeno, je sobota a navíc už téměř jedna hodina.
Kostel byl postaven v místě, kde se v lednu roku 1866 zjevila Panna Marie těžce nemocné dívce Magdaléně Kade. Ta se po jejím spatření náhle uzdravila a v místech, kde stával domek, v němž k zázračnému uzdravení došlo, byl v letech 1870 - 1886 postaven pseudorománský kostel. Byl také jediným mariánským poutním místem postaveným v 19. století. Ve 30. letech 20. století patřil dokonce k nejvýznamnějším poutním místům střední Evropy a v roce 1926 jej papež Pius XI. prohlásil za baziliku minor. Uvnitř v kapli má být vystavená soška Panny Marie z bílého mramoru a na zemi pod sklem podlaha, na které se Panna Maria zjevila. Její poselství zní: od nynějška se všechno hojí... Protože je zavřeno, tak jen pořizuji pár fotek a vracíme se zpět do Rumburku.

Více fotografií zde: Filipov.

Loretánská kaple v Rumburku

Po 13 h přijíždíme k Loretě, odbočujeme doprava a hned proti kostelu je malé parkoviště, kde už stojí zájezdový autobus, tak parkujeme vedle něj. Verunka stále spí a Šárka protestuje, že nechce jít dovnitř a chce poslouchat písničky v autě. Petr se taky nijak vehementně nehlásí, tak se jdu podívat dovnitř sama. Loreta je ale zavřená, musím zazvonit a po chvíli přichází průvodkyně a pouští mě dovnitř. Říká mi, ať si to tu prohlédnu sama, že tam má objednanou skupinu důchodců z ABB Jablonec a bude jim dávat výklad. Procházím se tu tedy sama a opravdu to stojí zato! Křížová chodba má tvar obdélníku, v jehož rozích jsou umístěny oltáře. Stěny zdobí obrazy Křížové cesty, na klenutých stropech je 32 nástropních maleb zobrazujících výjevy ze života Panny Marie a Ježíše. Jelikož jsem tu sama, tak si mohu vše v klidu prohlížet a vyfotit. Malby jsou nádherné! V jižní části křížové chodby se nacházejí Svaté schody s kaplí Kalvárie, představující schodiště z paláce Piláta Pontského s dvaceti osmi stupni schodů, po nichž stoupal Ježíš Kristus pro rozsudek smrti.

Rumburská Loreta je přesnou kopií stejnojmenné kaple v italském Lorettu a je nejsevernější Loretou v Čechách, i v Evropě. Z pískovce ji nechal postavit zdejší kníže Antonín Florián Liechtenstein a pod kaplí zbudoval kryptu, která měla sloužit pro ukládání ostatků členů knížecího rodu Liechtensteinů. Kaple představuje rodný domek Panny Marie v Nazaretu, v němž došlo k Zvěstování Panně Marii o narození Spasitele, byl v něm vychován Ježíš Kristus a umíral v něm Josef. Zvenčí je kaple nádherně zdobena štuky a sochami v barevném pískovci. Protikladem k této honosné výzdobě je nepříliš zdobený vnitřní prostor loretánské kaple, která je rozdělena dřevěnou oltářní stěnou. Zde se také nachází socha Černé Madony s dítětem, která byla roku 1694 zhotovena v Římě a posvěcená papežem Inocencem XII. Uvnitř kaple je i průvodkyně se zájezdem důchodců a podává jim výklad. Chvíli poslouchám, ale je tam hrozné dusno a vydýchaný vzduch, tak se raději vracím do ambitu a procházím se. Je tu úžasná atmosféra, zvláštní klid, velmi příjemné místo.

Po chvíli přichází průvodkyně a kupuji si u ní ještě turistické vizitky a říkám jí o tom báječném pocitu, který ve mně návštěva Lorety zanechala. Povídá, že to cítí taky a doporučuje mi procházku na Křížový vrch, pak to ale bere zpět, že je to odlehlé místo, že tu mají problémy s Romy, vypráví, jak jim vytloukli okna na Úřadu práce a ty jsou nyní zatlučené prkny… Docela z toho běhá mráz po zádech. Loučím se s průvodkyní a venku ještě fotím hlavní vchod s balustrádou, kterou zdobí 9 barokních soch, přilehlý klášterní kostel sv. Vavřince a bývalý kapucínský konvent, kde dnes sídlí městská knihovna. Vracím se k autu ve 13:30, Verunka už je vzhůru a Petr se Šárkou se diví, kde jsem byla tak dlouho. Přitom jsem byla pryč jen půl hodiny. Opouštíme Rumburk a jedeme do Krásné Lípy, ale špatně naviguji a nakonec jsme téměř pod rozhlednou Dymník. Vracíme se zpět a tentokrát už jedeme správnou cestou a ve 14 h přijíždíme na náměstí v centru Krásné Lípy.

Více fotografií zde: Rumburk - Loreta.

Krásná Lípa

Parkujeme na Křinickém náměstí, obklopeném nádhernými domy. V přízemí jednoho z nich jsou potraviny, kde holkám kupuji jogurt. Svačíme „na stojáka“ u vodotrysku, kde jsou sice lavičky, ale jsou postříkané od vody z vodotrysku, kterou rozstřikuje vítr. Na druhé straně náměstí stojí nejstarší dům ve městě – „Dům u Frinda“, kde je cukrárna a muzeum. Před budovou bývalé školy stojí čtyři pískovcové sochy z roku 2010 představující čtyři živly – oheň, vodu, vzduch a zemi. Jsou umístěny po stranách mostku symbolizujícím řeku Křinici, která měla původně odkryté koryto s mostkem a sochami čtyř svatých. V podstavci jedné ze soch je uložen i vzkaz příštím generacím s několika dobovými předměty a dokumenty.

Naproti nám před jedním z domů sedí na zemi skupinka Romů a „divných existencí“ se psem pitbullem, popíjejí alkohol, pokuřují a o něčem se nahlas dohadují. Po chvíli přijíždí auto, okna polepené plakátky „Občanská hlídka města Rumburk“, vystupuje chlapík, něco „divným existencím“ říká, chvíli spolu diskutují a nakonec se „divné existence“ přemisťují po schodech nahoru ke kostelu sv. Máří Magdaleny. Ten stojí na svahu nad náměstím na místě původního kostelíku z roku 1361. Z náměstí vede ke kostelu schodiště, jehož vyvýšená terasa disponuje léčivou silou. Stejně jako další barokní chrám sv. Mikuláše v Mikulášovicích, patří i Krásnolipský kostel k největším chrámům severních Čech postavených na místě starších svatyní na silném návrší.

Chtěli jsme se tam také podívat, ale z „bezpečnostních důvodů“ prohlídku oželíme – přeci jen nestojíme o setkání s „divnými existencemi“. Pro jistotu raději i s autem přejíždíme na druhou stranu náměstí a parkujeme před Domem Českého Švýcarska. Hned u vchodu je stánek infocentra, kde kupuji vstupenky za 80 Kč na osobu na expozici a turistické vizitky z míst v okolí. Také sem dorazili mí „staří známí“ - zájezd důchodců z ABB, které jsem potkala v Loretánské kapli.

A pak už se vydáváme na prohlídku expozice "České Švýcarsko – život, tajemství, inspirace" – jsou tu různé předměty a interaktivní hříčky z Českého Švýcarska, například větrný mlýn, umělé skály, měkký zelený koberec představující bažinu a přes něj nařezané kusy dřeva, po nichž se přechází na druhou stranu, mini rozhledna, na jejímž vrcholku je dalekohled, stěna plná okének, do nichž se ponoří ruka a nahmatá se jehličí, suché listí, písek, hlína. Holky to moc baví a nám se to taky líbí. Schodiště vedoucí o patro níž lemuje lososí cesta, kterou protéká voda a „skáčou“ v ní lososi. Verunce se to hrozně líbí, celou dobu se tam vrací a pořád na to kouká. Hned vedle schodiště je jezevčí nora – tunel, kterým se proleze do košíku, za nímž je obrázek jezevce. Holky tudy prolézají pořád dokola, přidávají se k nim další děti a holky si s nimi hrají. Je tu tabule s papírem, kde si děti mohou malovat, xylofon na hraní, stolek s šablonami na kopírování obrázků a razítka na tiskání, ty ale nemají už moc barvy a nerazítkují. Stojí tu starý fotoaparát a dále tu je zařízená pracovna biologa – zde jsou kostky na sestavování zvířátek, mikroskop a vycpaný ptáček. Ten fascinuje Verunku, stále dokola si ho hladí a sahá mu do zobáčku. V poslední místnosti se promítá na strop a zeď panoramatická projekce znázorňující zrození krajiny. Holkám se líbí hlavně část, kde soptí sopky. Odtud vedou dveře do malého promítacího sálu, v němž promítají dvacetiminutový film "Krajina tajemství" doprovázený výkladem herců Františka Němce a Vladimíra Dlouhého. Tam ale nejdeme, Verunka by ještě nevydržela se tak dlouho dívat a Šárka nechce, že je tam tma. Holky ještě dovádějí v jezevčí noře a Verunka pozoruje lososy.

Více fotografií zde: Krásná Lípa 2011.

Po 16 h odjíždíme, cestou leje jako z konve, je to téměř přívalový déšť, ochladilo se na 12°C. Okolo 16:30 přijíždíme do Mikulášovic do penzionu „U Vladařů“. Jdu se ohlásit do restaurace, pak Vladař nás ubytovává a pomáhá nám s taškami, protože náš pokoj se nachází až ve druhém patře. Tvoří ho dvě místnosti, v první je hned u dveří po pravé straně botník, vedle něj šatní skříň a lednice s rychlovarnou konvici. Proti dveřím je okno do ulice a před ním stojí stolek se židlemi. Nalevo ode dveří se nachází malá koupelna s umyvadlem a WC, za ní jsou dveře do druhé místnosti. Napravo je gauč, naproti skříňky a televize, nalevo manželská postel a samostatné lůžko. Je to tu moc hezké, líbí se mi, že tu jsou na okenních parapetech živé rostliny. Vybalujeme, svačíme koláče, koukáme na televizi a čekáme, až dorazí ostatní. V 18 h jdeme do restaurace na večeři, musíme kousek po ulici a stále prší, tak beru deštníky a holkám pláštěnky. V restauraci se scházíme s Lenkou, Tomem a Pavlem, kteří vypráví, jak putovali v dešti a mlze na Kyjovský hrádek. Prý za hezkého počasí to musí být krásná procházka po skalních stezkách. Přichází také Bára s Honzou a společně večeříme. Holkám nechávám ohřát skleničku s dětskou výživou, já si objednávám kuřecí nudličky na nivě s rýží a Petr mexickou pánev. Jídlo je výborné, ale hrozně velké porce, nemůžeme to vůbec sníst. Povídáme v restauraci a po 20 h se vracíme na pokoj.

2. den – neděle 28.8.2011

Sebnitz, dinopark „Urzeitpark“ Sebnitz, rozhledna Grenzbaude, rozhledna Ungerberg, koupání v Monte Mare Neustadt, hrad Stolpen

Ráno v 7 h nás budí kostelní zvon, Verunce se to moc líbí a chce, aby zvonil znovu a znovu. V 8 h jdeme na snídani do restaurace, kde je velký výběr všeho možného ve formě švédského stolu. My s Petrem si dáváme míchaná vejce, Šárka jogurt a Verunka suchý rohlík.

Sebnitz

Po 9 h odjíždíme do Německa, kde hned za hranicemi leží v údolí stejnojmenné říčky město Sebnitz. Asi po dvou stech metrech odbočujeme doleva k dinoparku, ale u vstupu je cedule, že otevírají až od 10 h. Je teprve 9 h, tak se rozhodujeme, že si zatím prohlédneme město. Je to tu samá jednosměrka, takže než se dostaneme do centra, absolvujeme poněkud větší okružní jízdu městem. Parkujeme na náměstí, a jelikož je neděle, neplatí se parkovné.
Jako na každém správném náměstí tu je kašna, kde by se holky nejraději vykoupaly, kdyby nebylo jen 14°C. Tak si tam alespoň chtějí smočit ručičky. Stojí tu také jeden z mnoha zachovalých saských poštovních milníků. Milníky udávají informace o době jízdy poštovních dostavníků na linkách, které daným městem v minulosti projížděly. Vydáváme se na jihovýchod od náměstí k evangelickému kostelu sv. Petra a Pavla. Uvnitř se nachází malovaný chór z konce 15. stol. Chrámová loď s malovaným kazetovým stropem pochází z roku 1619, přilehlá věž byla přistavěna až roku 1928. U zdi kostela stojí několik zajímavých náhrobků. Nalevo od kostela stojí radnice, my se dáváme vpravo. U vstupních dveří je bezbariérový přístupu pro vozíčkáře, vedle rostou keře s oranžovými plody hlohyně. Procházíme přilehlým parčíkem, krásně svítí sluníčko, je tu příjemně, ale na trávě se ještě drží rosa, tak mají holky trochu mokré boty. Přes ulici stojí další dvě zajímavé budovy areálu gymnázia, nad ulicí propojené krytou chodbou.

Vracíme se zpět k náměstí a vydáváme se do uliček na druhou stranu města, k říčce Sebnitz, kde stojí nádherný hrázděný dům s pekárnou „Bäckerei Niedermühle“. Za řekou se nachází pestře pomalovaný dům pojmenovaný Fischer Art Haus, podle architekta stavby Michaela Fischera. Z cedule stojící vedle domu se dozvídáme, že jde o speciální projekt bydlení pro mladé lidi. Fasádu zdobí různobarevné ornamenty. Od domu je vidět další zajímavá stavba – nad silnicí se klene 150 m dlouhý a 21 m vysoký Sebnitzský viadukt, postavený v roce 1884 pro železniční trať Sebnitztalbahn, spojující Sebnitz a Bad Schandau. Byl to první viadukt, který byl postaven v oblouku (poloměr 224 m) a zároveň ve spádu (sklon 1:50). Původně měl deset kamenných oblouků, které ale byly na konci osmdesátých let minulého století při rozsáhlé opravě nahrazeny devíti betonovými pilíři. Vracíme se na náměstí k autu, a jelikož je už 10 h, tak se přesouváme k dinoparku.

Více fotografií zde: Sebnitz (Německo).

Dinopark - "Urzeitpark" Sebnitz

Směrovky nás vedou k velkému parkovišti, ale ke vstupní bráně dinoparku je to asi půl kilometru zpět po úzké silničce, což se nám s dětmi moc nechce absolvovat. Vracíme se ke vstupu do dinoparku a jdu se zeptat paní pokladní, kde se dá zaparkovat, ta mě ale odkazuje na velké parkoviště. Obhlížíme okolí, samý zákaz stání, ale v jedné uličce žádná značka není, tak tam necháváme auto a jdeme dovnitř. Vstupné je 4 € na osobu, holky mají vstup zdarma.
Sebnitzský dinopark „Urzeitpark“ byl otevřen v roce 1996, rozkládá se na ploše asi 1 ha a nachází se zde okolo 400 exponátů, které nejsou běžně k vidění v ostatních dinoparcích. Jsou tu především mladší druhy savců, malá prehistorická zvířata (předchůdci žiraf a psovitých šelem) a menší mořské organismy (trilobiti, hlavonožci), ale i velcí dinosauři, jelenovití, jednotliví zástupci vývojové větve koní, ptakoještěři na umělé skále s vodopádem, netopýří jeskyně, mamut, bizon, nosorožec, pásovec, želvy, hmyz v nadživotní velikosti - půlmetrový komár, třiceticentimetrová blecha, roháč, škvor, ploštice… Jedinečné je právě velké množství hmyzu a mořských organismů, které v ostatních parcích nejsou moc k vidění. Vše je sice z betonu a železa, ale krásně natřeno a opraveno, moc se nám to líbí.

U pokladny hlídá tučňák a hned za ním je vstup do lesoparku plného zvířat. Napravo je jezírko se skákajícími delfíny, pravěkými rybami, model obrovské rybí tlamy plné zubů. Po okraji jezírka se nacházejí desítky mořských mikroorganismů – trilobiti, lastury, šneci, sasanky, ježovky, koráli, medúzy, mořské hvězdice, ale i množství malých rybek. Za jezírkem je obrovská chobotnice, o kus dál sépie, želvy, skála s ptakoještěry a vodopádem. Celým lesoparkem protéká potůček a okolo něj jsou desítky modelů pravěkých lidí vykonávajících nejrůznější běžné činnosti jako praní prádla, koupání, mytí vlasů, rozdělávají oheň, nosí vodu v hliněných nádobách, lovci loví zvěř a staví si obydlí z větví. Procházíme celým parkem, jsme tu téměř sami, je to úžasné! Zastavujeme se u postavy King Konga, okolo nějž vede dráha pro motorové tříkolky. Holky si na ně okamžitě sedají, nejdřív jezdí jen jako, pak Šárka zjistí, že se tam můžou dát peníze a bude to jezdit doopravdy, tak vhazujeme 50 centů a holky jedou. Šárka řídí, Verunka sedí vzadu. Jenže objely King Konga jen 4x a už se tříkolka vypíná, tak Šárka škemrá další jízdu, nacházím ještě dalších 50 centů, Šárka jede už sama bez Verunky, v polovině sesedá, tak na ni jako správní rodiče křičíme, že musí ještě jet, že to je už zaplacené. Vedle King Konga je malé občerstvení, zatím zavřené, malá výstavka s prodejem různých minerálů a v suterénu WC, které navštěvujeme. O kus dál je postava klokana – děti si mohly vlézt do jeho kapsy, ale je tam cedule, že se tam nesmí. Holky lezou do dřevěného patrového domku, vypadá, že je nově postavený, ale je dost vysoký a je to docela práce je tam vysadit. Dinopark se nám moc líbil, hlavně proto, že je tu téměř celý pravěk – od prvního života v moři, přes druhohory a třetihory až po první savce, ptáky a také lidi.

Více fotografií zde: Dinopark - Urzeitpark Sebnitz (Německo).

Vracíme se zpět k autu, žádný lístek za špatné parkování za stěračem nemáme a před polednem odjíždíme směrem na jih od Sebnitz k rozhledně Grenzbaude. Je vidět už zdaleka, ale stojí na oploceném pozemku, kde je bazén a velký plastový stan. V mapě o ní není žádná zmínka, jen značka a název, z čehož usuzujeme, že se možná jednalo o strážní věž pohraniční stráže.

Rozhledna Ungerberg

Vracíme se zpět do Sebnitz a míříme tentokrát na sever k rozhledně Ungerberg stojící na 537 m vysokém vrchu Unger. Parkujeme přímo u rozhledny. Bohužel rozhledna je uzavřena, že prý se opravuje. Je to škoda, je to nádherná kamenná stavba z roku 1885, původně měřila jen 18 metrů a byla zvýšena na 27 metrů. Z vrcholu má být výhled na Česko-Saské Švýcarsko, do drážďanské oblasti, na Hornolužickou vrchovinu a na kopce Šluknovského výběžku. Vedle stojí turistická chata, odkud krásně voní pečené bratwursty.

Více fotografií zde: Rozhledna Ungerberg (Německo).

Bazény Monte Mare Neustadt

Je půl jedné, opouštíme Ungerberg a pokračujeme dál na sever do městečka Neustadt in Sachsen, kde hledáme aquapark Monte Mare. Je to dobře značené, nachází se na výjezdu z města směrem na Stolpen. Před aquaparkem je velké parkoviště, kde necháváme auto a uvnitř si kupujeme lístky za 7 € na 90 minut. Holky neplatí nic, protože děti do 110 cm mají vstup zdarma. Paní z recepce nám ukazuje speciální místnost pro rodiny s dětmi, kde je velký prostor na převlečení, přebalovací pult a ohrádka pro dítě. V plavecké hale je několik bazénů, tobogán, bazén s vlnobitím, venkovní bazén, do které ho se dá zevnitř přeplavat, skluzavky, kavárna a restaurace s občerstvením, dětský koutek. Prostor krásně doplňují dřevěné můstky spojující přístup k jednotlivým bazénům a spousta zeleně - některé keře nádherně kvetou. My míříme rovnou k dětskému bazénku, kde je voda teplá 34°C a spousta atrakcí pro děti – domeček se skluzavkou, želva které stříká z pusy voda, džbery které se pumpováním plní vodou a pak se najednou vylijí, dlouhý had, z nějž stříkají praménky vody, ale také pistole na vodu a pár plastových hraček včetně dinosaurů. Holkám se to moc líbí a užívají si cachtání. Jdeme se podívat ještě do vedlejšího bazénu, kde je chladnější a hlubší voda a skluzavka, ale je dost prudká. Za bazénem je vířivka, ta se holkám moc nelíbí a za vířivkou je bazén s vlnobitím, kam jde Petr se Šárkou. Verunce se to nelíbí, tak jen sedíme na kraji bazénu, kam šplouchají malé vlnky. Moc jsme si to užili, ale 1,5 hodiny hrozně rychle uteklo a už se musíme jít převlékat a opustit bazény. Venku fouká vítr, tak holky pořádně oblékám a ony ještě běhají okolo vodotrysků před bazénem. V autě svačíme a před 15 h odjíždíme do Stolpenu.

Hrad Stolpen

Parkujeme na velkém placeném parkovišti na okraji města, přímo pod stejnojmenným hradem, jehož majestátní věže jsme viděli již zdaleka. Je půl čtvrté, čekáme, až se holky trochu prospí a pak vyrážíme do kopce, kde se na vulkanických vyvřelinách ve tvaru čedičových sloupců (stejné jsou na Panské skále u Kamenického Šenova) rozkládá hrad, který patří k jednomu z nejhezčích hradů celého Německa. Byl postaven v gotickém slohu počátkem 12. století, v 17. století sloužil jako vojenská pevnost a vězení, až byl za napoleonských válek z velké části rozbořen. Nyní je státním majetkem a je v něm muzeum.

Do hradu vstupujeme branou sevřenou dvěma bastiony, před níž se tyčí dva vzrostlé stromy. Na prvním nádvoří se nachází toalety a ve skále vytesaná jímka na vodu, kde je dešťová voda pokrytá žabincem a uprostřed na kůlu budka pro ptáky. V jedné z kasemat, přiléhajících k bráně je umístěna expozice „Sklo a kámen“, která seznamuje se sklářskou tradicí v okolí. Jsou tu dva řemeslníci, které člověk může pozorovat při práci a zakoupit si jejich výrobky z pískovcového kamene.

Směr k pokladně ukazuje postavička ducha na nerezovém sloupku. Na stromech dozrávají hrušky a jablka, přes hradby je nádherný výhled dolů na městečko Stolpen a evangelicko-luteránský městský kostel z konce 15. století. Přes celou šířku hradu se táhne budova sýpky a skrz ni je průchod na druhé nádvoří. V přízemí bývaly koňské stáje, teď je tu prodejna suvenýrů a vstupenek – kupujeme si lístky do hradu za 5 € na osobu, holky mají vstup zdarma. Necháváme tu zaparkovaný kočárek a bereme Verunku do manducy.
Druhým nádvořím pouze procházíme, nejsou tu žádné stavby, pouze nalevo trávník a v něm ve svahu pár schodů a druhá jímka na vodu, ještě víc zarostlejší žabincem než ta první. Vstup na třetí nádvoří je nádherně zdobenou bránou s reliéfy, kterou zleva chrání vysoká šestipodlažní věž „Johannisturm“. V ní byla 49 let vězněna milenka saského krále Augusta II. Silného, hraběnka Cosel. Ve třetím až pátém podlaží je expozice o jejím životě, místnosti zdobí nádherné hvězdicové stropy. Pod střechou se nachází expozice představující dobu, kdy Stolpen sloužil jako pevnost. V přízemí je zařízená černá kuchyně včetně nádobí a v suterénu hladomorna. Napravo je do hradeb vestavěna menší třípodlažní věž „Schösserturm“ – přízemí sloužilo hradním úředníkům, v prvním suterénu bylo vězení pro mnichy, v druhém suterénu pro kacíře.

Jižní stranu třetího nádvoří lemuje zeď se střílnami pro děla – vypadá to nádherně! Na severní straně hradeb odděluje třetí a čtvrté nádvoří hranolová hodinová věž „Seigerturm“ o čtyřech podlažích, uvnitř s nádhernými zbytky nástěnných maleb, ciferníkem vytesaným z kamene a artefakty věžních hodin. Před branou do čtvrtého nádvoří leží další vodní jímka, naplněná vodou až po okraj. Uprostřed vede dřevěný můstek přímo do brány. Tou vcházíme na čtvrté, asi největší nádvoří, kterému dominuje věž „Siebenspitzenturm“ – svého času nejhonosnější z věží. Dříve zde byla v přízemí alchymistická dílna. Po schodišti se dá vystoupat na vyhlídkovou plošinu, z níž je nádherný výhled na Saské Švýcarsko a až do Čech na Děčínský Sněžník. Začíná se zatahovat a fouká silný vítr. Dříve nádvoří obklopovaly paláce, z nichž se do současnosti dochovaly pouze ruiny, zato ale mají bohaté podzemí. V hradním sklepení je expozice o vzniku čediče, lapidárium a skrývá se tu místní strašidlo „Basaltus“. Na nádvoří je zahradní restaurace s kavárnou pod širým nebem, umístěná v místech, kde kdysi bývala hradní kuchyň a jídelní sál. Najdeme tu také studnu o hloubce 84,39 metrů, údajně jde o nejhlubší studnu na světě tesanou do čediče. Na sever vybíhá z nádvoří podkovovitá bašta. Mezi zříceninami leží zbytky hradní kaple s hrobem hraběnky Anny Constantie – říšské hraběnky von Cosel. Z kaple vede točité schodiště dolů na vyhlídku do hradního parku, který je od hradu oddělen pásem opevnění se čtyřmi baštami.

Vše je volně přístupné, můžeme si to tu projít křížem krážem, vystoupat na všechny věže jak se nám zachce, je to tu opravdu obrovské. Moc se nám tu líbí, strávili jsme tu přes hodinu. U pokladny si vyzvedáváme kočárek a vydáváme se dolů do městečka. Pod hradem v cukrárně kupujeme holkám čokoládovou zmrzlinu a než ji snědí, tak sedíme na lavičce a kocháme se pohledem na hrad nad námi a městečko pod námi. Na jednom domě mají zajímavě řešené okapové roury – točí se nejdříve po jednom rohu fasády, pak po druhém a dělají různě velké oblouky. Většina domů má v oknech truhlíky s kvetoucími květinami a po fasádách se pnou růže, břečťan a jiné popínavé rostliny – vypadá to moc hezky, městečko tak vytváří dojem, že je plné zeleně. Procházíme uličkami směrem k parkovišti a okolo 17 h odjíždíme. Verunka okamžitě usíná, Šárka kouká z okna a usíná až v Sebnitz.

Více fotografií zde: Hrad Stolpen (Německo).

Po 18 h přijíždíme do Mikulášovic, necháváme holky dospat v autě do 18:30, kdy se budí. Jdeme do restaurace na večeři, kde se scházíme s Lenkou, Pavlem a Tomem, přichází i Bára s Honzou. Večeříme a povídáme, plánujeme výlet na další den a po 20 h se odebíráme na pokoj.

3. den – pondělí 29.8.2011

Pevnost Königstein, zábavní park Elbefreizeitland Königstein

Dnešní noc byla divoká - Verunka se často budila a mluvila ze spaní, Šárka se vrtěla a kopala mě v posteli. Vstáváme v 7:10, je zataženo a po obloze se táhnou černé mraky. Po snídani v restauraci jsme se vydali na nákup do potravin, připravila jsem svačiny a v 8:45 odjíždíme společně s Lenkou, Pavlem a Tomem do Německa přes Dolní Poustevnu. V Sebnitz špatně odbočujeme – podle směrovek sice správně, ale značení nás navedlo na severní obchvat města, se zajížďkou asi 3,5 km. Jednodušší a kratší je jet v Sebnitz směrem do centra a za náměstím odbočit na kruhovém objezdu na Bad Schandau. Na stejný kruhový objezd vede totiž i obchvat. Přes Lichtenhain jedeme do Bad Schandau, tam přejíždíme po mostě na levý břeh Labe, míjíme obec Königstein a za ní odbočujeme vlevo do parkovacího domu pod pevností. Je 10 h a téměř nikdo tu není, parkovací dům zeje prázdnotou.

Pevnost Königstein

Od parkoviště jezdí k pevnosti v pravidelných intervalech výletní vláček, my ale jdeme pěšky, je to asi půl kilometru. Cestu si krátíme po chodníku z velkých kamenů, kde se ale nedá jet s kočárkem, tak Petr jede s Verunkou delší cestou po silnici, kterou jezdí i vláček. Setkáváme se u pokladny, kupujeme vstupenky pro dospělé za 6 €, holky mají vstup zdarma. Paní v pokladně nás posílá k výtahu, když vidí kočárek, povídá že pěšky přes vstupní brány je to hrozně prudká cesta. Říkáme jí, že to zvládneme, od pokladny se nám to zas tak prudké nezdá. To ale nevidíme strmý úsek se stoupáním 22 % skalním tunelem pod „Portálovým domem“!

Do pevnosti vstupujeme přes padací most „Rothe Brücke“ (červený most) pojmenovaný podle červeného cihlového zdiva. Po pravé straně nad námi jsou hradby s různými stavbami, po levé straně pak opevnění paty skály a bastion zvaný „Pilířová hradba“. Samotný vstup do pevnosti je „Velitelskou bránou“, za ní následuje „Medůzí brána“ s padacím mostem pojmenovaná podle reliéfu medúzy, nad níž je umístěn nádherný královský polský a kurfiřtský saský erb. Nad bránou se vypíná mohutná stavba „Portálového domu“, do něj se vchází po dřevěné rampě přes suchý příkop a padací most. Bránu „Portálového domu“ zdobí reliéf Augusta Silného a ústí do skalního tunelu z již zmiňovaným stoupáním 22%, který se táhne skrz celou stavbu. Petr statečně tlačí Verunku na kočárku až na náměstíčko „August-Platz“, ale nahoře je úplně vyřízený. Náměstíčko bylo založeno na počest prvního saského krále Friedricha Augusta v roce 1815. Uprostřed je kamenný stolec s kamennými lavičkami, okolo pískem vysypaný prostor, kde jsou umístěny dřevěné lavičky, ty obklopuje trávník a ten v kruhu obklopují stromy. Odpočíváme na lavičkách a po chvíli se vydáváme na prohlídku pevnosti.

Stolová hora s renesančně barokní pevností Königstein nad stejnojmenným městečkem byla založena asi ve 13.století jako český pohraniční hrad. Lénem Českého království byl Königstein formálně až do roku 1806. V letech 1515-24 tu byl klášter. Koncem 16. století začala přestavba středověkého hradu na renesanční vojenskou pevnost, která nebyla využívána jen vojensky, ale i jako lovecký zámek či letohrádek saských panovníků, jako úschovna státních rezerv a tajných archivů a od roku 1591 i jako státní vězení. Tuto funkci si uchovala do roku 1922. Po roce 1871 byla pevnost zahrnuta do obranného systému Německé říše a po celém obvodu byly vybudovány dělostřelecké stanoviště. Za první i druhé světové války zde byl zajatecký tábor, kde byli vězněni zajatí důstojníci - francouzský generál Henri Giraud dokázal roku 1942 uprchnout. V roce 1944 zde existoval malý koncentrační tábor, jehož vězňové pracovali v podzemních štolách pro zbrojní továrny. Po válce tu byl lazaret Rudé armády a od roku 1955 byla pevnost zpřístupněna veřejnosti. Zajímavé je, že pevnost nikdy nesloužila svému původnímu – obrannému účelu.

Na skalní plošině v nadmořské výšce 247 m se nachází přes padesát rozmanitých staveb a stavbiček. Přímo nad skalním tunelem „Portálového domu“ kterým jsme sem přišli, je sklep se střílnami, horní podlaží bývala využívána k bydlení. Na boční křídla „Portálového domu“ navazují „Dům velitele“, kde bydlel velitel se svou rodinou a „Nová zbrojnice“ vybudovaná v roce 1631 jako slavnostní sál. V těsné blízkosti náměstíčka „Augustus-Platz“ se nachází první posádkový kostel v Sasku, postavený v roce 1676 na místě původní románské kaple, vysvěcený jako „kaple sv. Jiří“ (St. Georgs-Kapelle). Na něj navazuje „Magdalénin hrad“ (Magdalenburg) postavený jako druhé hradní jádro v roce 1622, údajně přestavbou pivovaru z 15. století. Původně sloužil jako renesanční zámeček pro členy dvora a zásobárna. V roce 1819 byl přestavěn na sklad proviantu zabezpečený proti bombardování a podle toho se také začal nazývat „Sklad proviantu“. Stavba svým tvarem tak trochu připomíná sýpku. Dlouhou chodbou s kamennou podlahou uprostřed a schodištěm po obou stranách sestupujeme do sudového vinného sklepu "Fasskeller", kde je expozice věnovaná historii stavby sklepu a výrobě gigantických sudů na víno. V letech 1725 – 1819 tu stával i obří sud na víno o obsahu 238 600 litrů, který byl však naplněn pouze dvakrát. Dal ho postavit polský král Augustus Silný a sud měl trumfnout falckého kurfiřta ze zámku Heidelberg, který vlastnil sud s objemem o čtyřicet litrů menším. Od roku 2011 je na místě původního dřevěného sudu umístěna jeho moderní napodobenina z oceli a skla. Je to úžasná stavba, ale je tu vlhko a chladno, tak se vracíme ven, kde začíná svítit sluníčko a oteplovat se.

Před „Magdalenburgem“ se rozprostírá „Slavnostní náměstí“ s dlouhou budovou „Starých kasáren“ z roku 1590, které patří k nejstarším dochovaným kasárnám v Německu. Před kasárny bývala užitná zahrada pro vlastní spotřebu rodin vojáků. Nachází se tu „Klenotnice“ z roku 1855, která sloužila k uskladnění saského státního pokladu. Za ní stojí budova nazývaná „Barák mužstva“, která vznikla jako dřevěná stavba pro ubytování vojáků. Vedle „Klenotnice“ je budova „Hlavní stráže“ s posádkovým vězením a dále „Velitelský hřebčín“ z roku 1828. Uvnitř jsou kompletně zařízené stáje včetně maket koní.
Nejhezčí a nejzajímavější stavbou na „Slavnostním náměstí“ je „Studniční dům“ postavený v roce 1737 nad nejhlubší studnou v Sasku s hloubkou 152,5 m a údajně druhou nejhlubší v Evropě. Do doby, než byla postavena studna, sloužily k získávání vody rezervoáry na dešťovou vodu. Studna byla hloubena v letech 1563-69, při stavbě se denně těžila hornina o objemu kolem osmi kubických metrů. Voda byla nejprve dopravována pomocí žentourů (obdoba rumpálového zařízení), později šlapacím kolem, které nahradil v roce 1871 parní stroj a v roce 1912 elektromotor. V roce 1967 byla studna odstavena, ale od roku 1998 je čerpání opět v provozu v rámci prohlídky. Můžeme si prohlédnout expozici o historii zdejší studny a získávání vody v pevnosti a také několik modelů studny. Stavba „Studničního domu“ je zajímavá tím, že má pískovcovou klenbu odolnou proti střelbě. V roce 1881 byl na ochranu studny vybudován speciální strop ze žuly a dusaného betonu na ocelových nosnících.

Na náměstí stojí také pódium, holky tam lezou, tancují a zpívají. Po chvíli pokračujeme po cestě okolo „Velitelského hřebčína“ a okrasné „Zahrady velitele“ do níž měla přístup pouze rodina velitele pevnosti. Vcházíme na „Cvičiště“ s dělostřeleckým prostorem a „Muničním nabíjecím systémem“ což je podzemní dutá stavba pro výrobu munice.

Přicházíme k hradbám, odkud se nám otevírá překrásný výhled do údolí Labe, na Saské Švýcarsko a na východní výběžky Krušných hor. Hradby jsou vytvořeny z pískovcového kamene a dosahují výšky až 42 metrů. Trasa kolem nich měří kolem dvou kilometrů, tak se vydáváme na okružní procházku. Je tu i spousta zajímavých stavbiček a věží, z nichž první je skalní výčnělek s pozorovatelnou zvanou „Roh s věží“ se slunečními hodinami a zvonem. Pod námi se nachází kasematy ve tvaru rohu vybudované počátkem 19.století, odolné proti ostřelování a určené k umístění posádky v případě obléhání. Kasematy pod námi přechází v kasárna, která sloužila k ubytování vojáků a válečných zajatců. My pokračujeme po hradbách ke skalnímu výčnělku zasahujícímu nejdále na západ, nazývanému „Hempelův roh“. Zde hradby zahýbají k jihu, pod námi jsou válečná kasárna, na ochozu míjíme osobní a nákladní výtah postavený v letech 1967 – 1970 s kapacitou 60 osob nebo 4,5 tun. Nedaleko je druhý výtah s panoramatickou kabinou, pojme 18 osob a překonává výšku 42 metrů. Zprovozněn byl na Velikonoce v roce 2006 a nahradil původní výtah z roku 1589, poháněný nejprve pomocí šlapacího kola, později parním strojem a elektromotorem.

Míjíme „Pekařské kasematy“ využívané jako pekárna až do roku 1945, válečná kasárna a „Důstojnické kasino“ – kdysi masna a byt řezníka, od roku 1895 kasino pro důstojníky. Dnes je zde restaurace ve stylu 19. století a pekárna. Vedle stojí „Stará zbrojnice“ sloužící pro uskladnění zbraní, v horním podlaží byly cely pro civilní zajatce. Po pravé straně je v hradbách pozůstatek původního vstupu do hradu, zakrytého v roce 1589 a za ním skalní výčnělek zasahující nejdále na jih, nazývaný „Zobelův roh“. Nalevo od něj stojí budova „Mírového lazaretu“ a za ní jsou rozmístěny „Stanoviště baterií“, válečná kasárna, muniční nabíjecí systém, dělostřelecký prostor, morová kasemata a sklad střelného prachu v podzemních „sálových kasematech“. Od skalního výčnělku „Zobelova rohu“ začíná „Hlídková cesta“ vybudovaná v roce 1805 pro obchůzky hlídek a stavební kontroly. Vytváří opevnění jižní strany skalní pevnosti a jsou na ní rozmístěny „Strážní věže“ vybudované po roce 1600 a také nádherně zdobená děla. Míjíme skalní štěrbinu nazvanou „Komín Abratzkého“, kterou v roce 1848 bez povolení vylezl na Königstein kominický učeň Sebastian Abratzky. Za ním je skalní výběžek zasahující nejdále směrem na jih, nazývaný „Králův nos“. Je odtud nádherný výhled na údolí Labe, město Königstein a stolové hory Lilienstein a Pfaffenstein.

Holky bolí nohy, tak vcházíme do parku pojmenovaného „Les pevností“ a na lavičce svačíme a odpočíváme. Verunka na kočárku usíná a my se vydáváme na prohlídku parku, kde se nachází další vojenské objekty: sklad střelného prachu, pokladniční kasemata a dělostřelecké prostory. V trávě jsou vidět zbytky základů katolické kaple, která byla postavena na pozůstatcích dělostřelecké laboratoře v roce 1880 a po roce 1945 byla zničena. Vracíme se zpět na hradby na „Hlídkovou cestu“ právě v místě, kde se v roce 1942 podařilo uprchnout válečnému zajatci - francouzskému generálovi Giraudovi. Nedaleko je nejvyšší bod kraje, „Plošina dubu blesků“ – místo, kde rostl 300 let starý dub, který byl často terčem úderu blesku. Přicházíme k baroknímu letohrádku „Friedrichsburg“, který vznikl v roce 1731 přestavbou pozorovatelny se záložní věží. Uvnitř je v sále zrekonstruovaný zvedací jídelní stůl, příznačně pojmenovaný „stolečku prostři se“ a je možno si ho pronajmout pro zvláštní příležitosti. Také se zde konají svatební obřady.

Od letohrádku se ještě jednou vracíme do parku podle válečného lazaretu, který byl vybudován v roce 1893 jako podzemí kasematní objekt pro ošetřování raněných v případě války a vzdorující střelám. Na kraji parku stojí cisterna na dešťovou vodu, sloužící jako rezervoár užitkové vody. Naproti je „Muniční sklad“ pokrytý zeminou a trávou, dnes je v něm lapidárium. V parku stojí památníky s bustami králů Johanna Saského a Jiřího Saského. Přes „Augustovo náměstí“ míříme k „Portálovému domu“, kterým jsme sem vstoupili a podél jeho východních křídel k hradbám, kde stojí věžička zvaná „Hladomorna“, údajně pozorovatelna z doby vzniku středověkého hradu.

Na severu přiléhá k „Portálovému domu“ zprava střelecký obranný objekt a na něj navazuje „Georgenburg“ (hrad Jiřího) – nejstarší část celého hradu, který založil český panovník počátkem 13. století. Roku 1359 byl goticky přestavěn Karlem IV. (v té době se nazýval Kaiserburg), koncem 16. století byl středověký hrad využívaný jako lovecký zámeček přebudován na renesanční pevnost se státním vězením. Hrad je částečně přístupný, procházíme kamenné sklepy a vycházíme na prostranství pojmenované „Baterie Jiřího“, kde stojí historická děla. Chodník vede až na horní část „Medůzí brány“ se zlatě zdobeným erbem. Je odtud krásný výhled dolů na přístupovou cestu a nad námi se majestátně vypíná „Portálový dům.

Vracíme se skrz hrad zpět na „Augustovo náměstí“, kde odpočíváme. Verunka se budí, Šárku bolí nožičky, tak ji Petr posazuje do manducy a jdeme nejkratší cestou k výtahu. Ostatní jedou proskleným panoramatickým výtahem, my s Verunkou musíme výtahem ve skále, podle pána dohlížejícího na výtah je prý Verunka moc malá a mohlo by se jí v panoramatickém výtahu udělat špatně. Vracíme se k parkovišti, u stánku se suvenýry kupujeme pohledy a platíme parkovné. U auta zjišťujeme, že Šárka nechala uvnitř svítit světélko nade dveřmi celé 3 hodiny co jsme byli pryč! Trochu máme obavy, zda se nevybila baterie, ale startujeme v pohodě a po 13 h odjíždíme o kousek dál proti proudu Labe, kde se u vlakového nádraží Königstein nachází zábavný park „Elbe-Freizeitland“.

Více fotografií zde: Pevnost Königstein (Německo).

Zábavný park Elbe-Freizeitland

Parkujeme nedaleko zábavního parku ležícího na břehu řeky Labe, svačíme a ve 13:30 jdeme dovnitř. U pokladny sedící pán nám silně připomíná Fredyho Kruegera z filmu „Noční můra v Elm Street“. Vedle domku, kde prodává vstupenky má v plotě zastrkané schwamtuchy a suší je tam. Vstupné je 11 €, platíme jen my s Petrem, děti do 3 let mají vstup zadarmo. V parku je spousta atrakcí, kde se vyřádí nejen děti, ale i dospělí. Protože byl všední den a konec prázdnin, skoro nikdo v parku nebyl a tak jsme měli spoustu atrakcí jen sami pro sebe, což bylo super. Šárka za pomoci Petra lezla po šplhacích kamenech na vysokou sopku a dolů sjížděla po skluzavce a všichni jsme si zaskákali na velkých trampolínách, kde je možné skákat i na gumách. Holky s Tomem strávily spoustu času na hřišti, prolézačkách ve tvaru hradu s různými mosty, žebříky a překážkami, Petr se Šárkou jezdili malou lanovkou. Nad areálem vede visutá dráha s vozíky ve tvaru bobra, želvy a žáby na vlastní pohon, čímž je myšleno, že jedou tak rychle jak rychle rodiče šlapou do pedálů. Byl odtud krásný výhled na celý areál a dětem se to moc líbilo, takže jsme šlapali do pedálů ještě několikrát za celé odpoledne. Ostatní šli také do labyrintu a poté co se dostali zdárně na jeho konec, oblékli si přilby a prolézali lanovým parkem. Petr se Šárkou měli co dělat, aby prolezli jednotlivé překážky. Na závěr mohli slézt a opustit lanový park po schodech, nebo po lanovém mostu přejít nad volným prostorem do věže a odtud sjet dlouhatánskou skluzavkou dolů k parkovišti. Petr se Šárkou si samozřejmě vybrali skluzavku a Šárce se to tak moc líbilo, že jeli ještě jednou. Chvíli jim to trvalo, protože nejdříve museli zase projít celým bludištěm. My s Verunkou jsme zatím seděly u rybníka a koukaly na červené rybky a krmily je loupáčkem od snídaně.

Všichni se vracíme zpět do parku, svačíme u kiosku s občerstvením, který je ale bohužel zavřený a jdeme do další části, kde je park miniatur, znázorňující významné stavby na celém toku řeky Labe od jejího pramene v Krkonoších až po Německý Cuxhaven, kde se Labe vlévá do Severního moře. Stavby jsou postaveny v měřítku 1:20 – 1:60 a úplně první u pramene jsou roubenky v Krkonoších, z dalších staveb na toku Labe jsou tu Pardubický zámek, Mělník, hrad Střekov, pevnost Königstein, zámek Pillnitz, Drážďanský Zwinger, Semperova opera a znovu postavený kostel Frauenkirche, vodní zámek Moritzburg… Procházíme parkem miniatur a brankou v plotě pokračujeme do další částí zábavného parku, kde se v bývalé tovární hale nachází obrovský model kolejiště – místní železniční trati mezi nádražími v Bad Schandau a Oberevogelgesang nedaleko Pirny. Je to nádherné, jsou tu mosty, tunely, modely pevnosti Königstein, stolové hory Lilienstein, mezi tím jezdí vláčky, všechno se hýbe, krásně se na to kouká.
Vracíme se zpět do parku miniatur požádat dvojníka Fredyho Kruegera, aby nás provezl vláčkem. Fredy usedá do lokomotivy a řídí, my nastupujeme do vagónků. Park má otevřeno do 18 h a je už 17:30, tak si ostatní běží ještě zastřílet kanóny s pěnovými míčky. Verunka chce jezdit na motorkách a motokárách, které jediné v celém parku jsou na peníze. Přelézá z jedné motokáry do druhé a hraje si na to, že si zapíná pásy, zip od mikiny strká do zapalování a jako startuje. Loučíme se s Fredym, ten za námi zavírá bránu a my míříme k autu. Tam je ale ještě jedna prolézačka a Šárka, která nikdy nemá dost na ni zase leze a nemůžeme ji dostat do auta.

Více fotografií zde: Zábavný park Elbe-Freizeitland Königstein.

Po 18 h konečně odjíždíme a holky okamžitě usínají. Zpět jedeme stejnou cestou jako ráno přes Bad Schandau a Sebnitz. V Mittelndorfu fotím nádherné panorama pískovcových skal. Do Mikulášovic přijíždíme v 18:45 a čekáme, až se holky probudí. Jenže ony stále tvrdě spí, tak je v 19:15 budíme a jdeme do restaurace. Večeříme drštkovou polévku, já zapečené brambory se žampiony, Petr smažený sýr a holky těstoviny. Verunka je unavená, tak s ní jdu na pokoj a dávám ji spát. Petr se Šárkou přicházejí až ve 21 h a poté nám ještě Lenka přináší batoh, který jsme zapomněli v restauraci.

4. den – úterý 30.8.2011

Skalní masív Bastei, hrad Neurathen, hrad Hohnstein, rozhledna Tanečnice

Vstáváme už tradičně za zvonění kostelních zvonů a po deváté hodině společně s Lenkou, Tomem a Pavlem odjíždíme přes Dolní Poustevnu do Německa, pokračujeme přes Sebnitz, Ehrenberg a Hohnstein. Za obcí Rathewalde odbočujeme doleva, kde je u silnice velké placené parkoviště, odkud jezdí autobusy na 3 km vzdálenou Bastei.

Bastei

My pokračujeme na další parkoviště, které leží asi 500 m od Bastei a odtud se po desáté hodině pěšky vydáváme na vyhlídky do skalního města. Cestou potkáváme koňské povozy, které vozí lidi z parkoviště k hotelu nad skalním mostem Bastei. První vyhlídka se nachází ještě před hotelem a výhled na rozeklané skalní město je úžasný, úplně nám to bere dech! Vracíme se zpět na silnici, procházíme okolo hotelu s restaurací a vpravo po schodech na terasu restaurace s vyhlídkou na stolové hory Lilienstein, Pfaffenstein a pevnost Königstein na druhém břehu řeky Labe. Vracíme se zpět k hotelu a pokračujeme na další a další vyhlídky na skalní město, až se dostáváme k jednomu z nejnavštěvovanějších míst Saského Švýcarska – kamennému mostu Basteibrücke. Byl to první turistický evropský most, postavený v letech 1850-51 nad 40 m hlubokou propastí Mardertelle (kuní jáma), spojující hrad Neurathen a Bastei. Je dlouhý 76,5 m, široký 3 metry a má sedm oblouků, které se majestátně klenou nad propastí. Na jeho stavbu bylo použito asi 1900 tun pískovce. Vzhledem k terénu a době stavby se jedná o obdivuhodné dílo klasického mostního stavitelství. Dnes je most chráněn jako technická památka. Skály na Bastei vznikly vodní erozí během miliónů let a ční až do výšky 305 metrů nad mořem, samotná Bastei se nachází ve výšce 194 metrů nad pravým břehem Labe. Z mostu je nádherný výhled východním směrem na skalní město, kudy prochází turistická stezka z městečka Rahen a kudy se chtějí vydat i Lenka s Tomem a Pavlem. Napravo je výhled na stolové hory Saska a dole se zrcadlí hladina řeky Labe s houkajícími parníky. Je to úplná romantika, přestože tu je s blížící se jedenáctou hodinou více a více turistů, místo je úžasné!

Na konci mostu je vstup do hradu Neurathen, který byl vidět i z mostu. Je tam spousta žebříků, kovových schodů, můstku a vyhlídek do údolí. Hrad Neurathen byl postaven v 15. století nad pravým břehem řeky Labe na obranu Míšeňska před nájezdy z Čech, zmítaných v té době husitskými válkami. Zanikl už v 16. století a do dnešního dne se dochovaly jen zbytky skalních místností, cisterna a ochozy. Jsou tu vystaveny také vykopávky – hlavně středověká keramika, velký prak, koule a u vchodu model původního hradu. Do hradu jde jen Petr se Šárkou, Petr platí vstupné 1,50 €, Šárka jde zadarmo. Loučíme se s Lenkou, Pavlem a Tomem, kteří budou pokračovat turistickou stezkou dolů do lázeňského městečka Rathen. My s Verunkou do hradu nejdeme, bylo by to náročné ji uhlídat, aby nám někde nepropadla zábradlím, není to moc bezpečné pro 1,5 roční dítě. Vracíme se spolu po mostě zpět k hotelu, pán mi pomáhá s kočárkem do schodů a na lavičce hovoříme s turistkou z Hong-Kongu, která obdivuje Verunčiny modré oči. Společně se Šárkou a Petrem se vracíme k autu, obědváme a po 12 h odjíždíme do 10 km vzdáleného městečka Hohnstein se stejnojmenným hradem.

Více fotografií zde: Bastei a hrad Neurathen.

Hohnstein

Parkujeme na náměstí v prudkém kopci a čekáme, až se Verunka prospí. Šárka zatím poslouchá písničky a pobíhá okolo auta. Je tu klid, parkuje tu jen pár aut, okolo náměstí stojí hrázděné domy a v jednom je pekárna, odkud to krásně voní. Verunka se probouzí po 13 h, bereme kočárek a jdeme do hradu po kamenném mostě, který nahradil původní padací most. Na vstupní bráně je nádherný erb saských kurfiřtů a pamětní deska 143 obětí zdejšího koncentračního tábora. Platíme rodinné vstupné 3,75 € - tady chtějí vstupné i za malé děti.
Hrad Hohnstein se nachází na vysokém skalním ostrohu nad údolím říčky Polenz. Byl postaven ve 13. století, poté užíván saskými kurfiřty jako správní a soudní centrum pro 5 měst a 48 vesnic a od roku 1857 sloužil jako „Královská zemská pokladna“. Zajímavé je, že hrad nebyl nikdy dobyt. Další osudy hradu byly trochu ponuré – v roce 1919 tu byla zřízena věznice pro mládež, která sloužila od roku 1924 jako mládežnická ubytovna a se svými 1000 lůžky byla největší ubytovnou v Německu. Od roku 1933 zde byl zřízen koncentrační tábor pro politické vězně a později tábor zajatecký. Od roku 1949 tu opět byla mládežnická ubytovna a od roku 1997 slouží hrad jako rekreační zařízení s ubytováním pro milovníky přírody a ozdravné pobyty. Taky jsme tu potkali spoustu teenagerů, většinou posedávali po zdech a něco kouřili. Sídlí zde spolek ochránců přírody a vedle hradní restaurace stojí obchod pro motorkáře.

Zámek se skládá ze tří stavebně oddělených částí. Na dolním hradním nádvoří stojí „Přední zámek“, renesanční stavba ze 16. století, kde je nyní muzeum historie hradu a přírody v údolí řeky Polenz. Odtud stoupáme po cestě dlážděné kameny k „Prostřednímu zámku“ a po mostě s oblouky a poté zakřivenou chodbou „Prostředního zámku“ vcházíme na horní hradní nádvoří. „Prostřední zámek“ tvoří sídelní objekty s věží, která je nejstarší dochovanou stavbou hradu, budovy bývalé sýpky a pivovaru, kde jsou volně přístupné sklepy a nacistické mučírny. To nás moc neláká, tak pokračujeme na nejvyšší místo ostrohu, kde se nacházel původní hrad nazývaný „Zadní zámek“. Stával zde bergfrit v podobě šestiboké věže a pozdně gotická kaple svaté Anny, zbořená roku 1951. Tato nejstarší část hradu byla z velké části zničena požárem v roce 1632. Dnes tu stojí novodobá romantická stavba z roku 1951 s věží, na kterou se dá vystoupat. Nahoru vede točité schodiště se zajímavým zábradlím a v mezipatrech jsou umístěny loutky čarodějnic. Z věže je nádherný výhled na skály lemující údolí Polenz a na klikatou silnici, šplhající z údolí nahoru do města.

Vracíme se zpět na druhé nádvoří, odkud se dá po kamenných schodech sejít do velké zahrady, kde původně stála i kaplička. Jenže tu řvou teenageři a hlasitě řve i hudba, tak tam nejdeme. Holky si cachtají ruce v cisterně na vodu a u jezírka vedle obchodu pro motorkáře obdivují lekníny. Chodbou pokračujeme na první nádvoří a odtud po kamenných schodech na vyhlídku do údolí. Stojí tu velký strom a pod ním altán s lavičkami a dutými hliníkovými trubkami, v nichž jsou umístěny různě vonící bylinky z okolí a má se podle vůně hádat, která vůně patří které bylince. Holkám se tam moc líbí, pobíhají okolo a Šárka má obrovskou radost, když najde malé autíčko z Kinder vejce.

Vracíme se zpět na náměstí, kde se nachází městský evangelický kostel, postavený v barokním slohu v roce 1726. Nejstarší budovou ve městě je současná radnice, postavená roku 1688 z hrázděného zdiva. Původně to byl pivovar, roku 1835 zde byla zřízena první výrobna korku v Německu. Druhou nejstarší budovou ve městě je lékárna z roku 1721. Procházíme dlážděné úzké křivolaké uličky s množstvím hrázděných domů z 18 a 19. století, které zdobí v oknech květiny a nebo jsou porostlé břečťanem. Je tu hezky, městečko se nám líbí více než zámek, tam jako by člověk cítil ponurou válečnou minulost… V pekárně na náměstí si kupujeme koláče a po 14 h odjíždíme do 12 km vzdáleného Sebnitz.

Více fotografií zde: Hohnstein (Německo).

V Sebnitz nakupujeme nejdříve v Normě a poté v Edece potraviny. U parkoviště si fotím vilku s věžičkou a zajímavým oknem z barevné vitráže, znázorňujícím krajinu s rybníkem a labutěmi a zapadající slunce. V 15:40 opouštíme Sebnitz přes hraniční přechod v Dolní Poustevně.

Rozhledna Tanečnice

Vracíme se do Mikulášovic a odtud po silnici sledujeme modrou turistickou značku. Míjíme nádraží a po rozbité silnici míříme k obci Tomášov. Před ní odbočujeme doprava a po štěrkové lesní cestě míříme pořád nahoru. Čekáme, že někde bude nějaké parkoviště, nebo zákaz vjezdu, kde necháme auto, ale nikde nic. Cesta je hrozně vymletá, po dešti tu jsou hluboké kaluže, ale nikdo neví jak hluboké, tak místy zajíždíme až do lesního houští, když se snažíme kaluže objet. Nakonec jsme dojeli přímo k rozhledně. Parkujeme u restaurace, za ní stojí cisternový vůz s vodou, koukáme, že je tu docela provoz. Verunka spí v autě, Šárka se probouzí a běží si hrát na prolézačky a pískoviště. Já jdu do restaurace objednat presso a obdivuji obrovské akvárium. Verunka se mezitím probudila, tak na lavičkách u prolézaček svačíme koláče z pekárny z Hohnsteinu a k nim popíjíme místní presso.

Tanečnice je 597 metrů vysoká zalesněná žulová hora s čedičem, který proráží žulu a přenáší silnou energii z nitra Země. Stejnojmenná osmiboká kamenná rozhledna byla postavena v roce 1905, je 26 m vysoká, má 137 schodů a je nejsevernější rozhlednou v České republice. Chata s restaurací pochází z roku 1978, vznikla na místě původní chaty, která byla postavena ve stejném roce jako rozhledna a vyhořela v roce 1946. Kupujeme si vstupenky, které slouží i jako pohled a stoupáme na vrcholek. Je odtud nádherný kruhový rozhled na Labské pískovce a na České a Saské Švýcarsko. Vracíme se dolů, holky si ještě chvíli hrají na pískovišti a po 17 h se vracíme stejnou krkolomnou cestou zpět do Mikulášovic. Po večeři balíme věci a chystáme se na zítřejší odjezd.

Více fotografií zde: Rozhledna Tanečnice.

5. den – středa 31.8.2011

Mikulášovice, kaple Nejsvětější Trojice u Mikulášovic, Nobilis Tilia ve Vlčí Hoře, kozí farma Žofín, větrný mlýn Světlík, Jiřetín pod Jedlovou, kalvárie ve Cvikově

Po snídani balíme poslední věci a stěhujeme je do auta. Po 9 h platíme ubytování a loučíme se s Vladařovými a taky s Lenkou, Tomem a Pavlem, kteří mají namířeno na výlet do Německých skal.

Mikulášovice

K nám se připojuje Bára s Honzou a společně se jdeme ještě podívat na barokní kostel svatého Mikuláše postaveného v letech 1551-55, který patří k největším chrámům severních Čech postavených na místě starších svatyní na silném návrší. Stejně byl postaven i kostel sv. Máří Magdalény v Krásné Lípě, kde jsme byli v sobotu. Uvnitř kostela se nachází bohatě řezaný rokokový hlavní oltář a varhany z roku 1900, které mají přes 3000 píšťal. Ke kostelu vede schodiště, okolo je hřbitov a vedle barokní budova fary z 18. století. Mikulášovice byly v 19. století nejprůmyslovější vesnicí v Čechách, byla zde spousta dílen a výrobních podniků vyrábějících textilní výrobky (nitě, stuhy, prýmky, punčochy, knoflíky), umělé květiny, kartony a knihy. Nejvíce však Mikulášovice prosluly nožířským průmyslem a to výrobou nožů všech druhů a tvarů (tesáky, kordy, šavle, břitvy a různé chirurgické nástroje, nůžky). Mikulášovičtí nožíři patřili k nejlepším ve střední Evropě, přezdívalo se jim „český Solingen“. První továrna vznikla v roce 1794 a dodnes výroba pokračuje ve společnosti MIKOV, kde je i muzeum a podniková prodejna. Bohužel toto je jediný podnik, který zde po roce 1989 prosperuje. Ostatní objekty zejí prázdnotou a pomalu se rozpadají… Vracíme se zpět k autu a v 9:45 opouštíme Mikulášovice a penzion „U Vladařů“, kde se nám moc líbilo. Určitě sem za rok přijedeme zase!

Více fotografií zde: Mikulášovice - kostel svatého Mikuláše.

Kaple Nejsvětější Trojice u Mikulášovic

Nejedeme daleko, při silnici z Mikulášovic do Brtníků odbočujeme doprava na louku, kde pod lípou stojí trojboká barokní kaple Nejsvětější Trojice z roku 1741. Dříve se místo nazývalo „U pěti lip“. Kaple je zděná stavba z pískovcových kvádrů na trojúhelníkovém půdorysu s vykrojenými rohy. Zvenčí je kaple neomítnutá, vnitřek byl omítnut, můžeme ještě rozeznat zbytky malby. Původně byla kaple krytá břidlicovým zvonem s kamennou trojbokou lucernou na níž je umístěn dvojitý kříž, dnes je břidlice nahrazena měděným plechem. Je to moc příjemné místo, odkud je pěkný rozhled do kraje a je zde i pozitivní působení energií díky silné kruhové zóně. O kapli se říká, že „Kdo jednou projde její branou, navždy se promění“… Romantiku nám trochu kazí traktor s vlekem naloženým kládami, který tu pobafává a tak po 10 h nasedáme zpět do auta a přes Brtníky míříme do Vlčí Hory.

Více fotografií zde: Kaple Nejsvětější Trojice u Mikulášovic.

Nobilis Tilia ve Vlčí Hoře

Parkujeme před sídlem laboratoří přírodní kosmetiky Nobilis Tilia (latinsky „krásná lípa). Verunka nám po cestě usnula, tak s ní Petr zůstává v autě a my se Šárkou a Bárou jdeme dovnitř. Tradiční cestou se tu vyrábí aromaterapeutická kosmetika, je tu stojan se vzorky na vyzkoušení. Ochotně se nás ujímá jedna paní, vše nám vysvětluje a radí, my otevíráme lahvičky s olejíčky a voníme k nim, Šárce se to moc líbí. Kupujeme si s Bárou nějaké olejíčky a paní z prodejny nás předává zahradnici, která nás vede do bylinkové zahrady a ukazuje nám bylinky, vypráví co se k čemu používá, jak se dělá kompost, jak se co má pěstovat, ukazuje nám kořenovou čističku. Hrozně nás to s Bárou zaujalo, Šárku taky, ale po ¾ hodině už ji to nebavilo, tak se přesunula na pískoviště. Zahradnice nám dala také ochutnat všechny bylinky, až mě z toho pak bylo těžko od žaludku. Strávili jsme tu přes hodinu a půl, zahradnice nás ještě zve do čajovny, ale to s díky odmítáme, protože jsme syty ještě od snídaně z Mikulášovic. Ze zahrady ještě fotím krásně opravený empírový kostelík Panny Marie Karmelské z roku 1870. Po 12 h se vracíme k autu a Petr s Honzou nechápou, co jsme tam tak dlouho dělaly, že prý nás už chtěli jít hledat. Verunka se mezitím krásně prospala.

Kozí farma Žofín

Pokračujeme přes Krásnou Lípu a Rybniště do Horního Podluží, kde se nachází kozí farma Žofín. Je to rodinná farma, rozkládající se na ploše 5 hektarů, zabývající se hlavně chovem koz a výrobou kozích sýrů. Paní majitelka nám ukazuje i malé králíčky, slepice a bílé husy. Má tu i jednu nádhernou šedou husu landeskou, kterou prý vyseděla z vejce slepice. Holkám se tu moc líbí. My s Bárou si kupujeme kozí sýry a po chvíli se vracíme k parkovišti, kde holky skrz plot krmí kozy trávou.

Více fotografií zde: Vlčí Hora a kozí farma Žofín.

Větrný mlýn Světlík

Po rozsekané cestě se přesouváme o 1,5 km severněji k větrnému mlýnu Světlík z roku 1843, který byl postaven v dnes již zaniklé obci Lichtenberg (Světlík) jako součást hospodářství s pekárnou. Mlýn byl v provozu až do roku 1945. Stávalo zde asi 50 domů, ale po 2. světové válce obec zanikla a do dnešního dne se dochoval pouze mlýn a 3 podstávkové domy. Mlýn patří mezi největší větrné mlýny v Čechách a je jediným mlýnem holandského typu s dochovaným technickým vybavením (jiné mlýny byly přestavěny na rekreační objekty) zapsaným v seznamu technických a kulturních památek. Zděná válcová stavba z kamene má průměr 10,5 m, výšku 14 m a pět velkých lopatek. Otočná kuželová střecha má dva protilehlé vikýře se sedlovými stříškami a jedním prochází vodorovná hřídel s pětilistou litinovou růžicí. Uvnitř má mlýn tři podlaží a v každém z nich nepravidelně rozmístěná okna. Dveře i okna mají nádherně tepané mříže. Nedaleko se nachází stejnojmenný rybník Světlík, kde v letech 1972-1976 probíhala těžba rašeliny, nyní je zde přírodní rezervace. Rybník leží v nadmořské výšce 493 metrů, průměrná hloubka je 1,04 metrů a má rozlohu 11,6 hektarů. Kolem mlýna jsou jabloně obsypané červenými jablíčky, ale jsou ještě docela tvrdá. Holkám to ale nevadí, hned každá jedno hryže. Běhají okolo mlýna v trávě a lezou do provizorního domku, který je tu vytvořen z hromady palubek. Po 13 h odjíždíme do nedalekého Jiřetína pod Jedlovou, kde se chceme naobědvat.

Více fotografií zde: Větrný mlýn Světlík.

Jiřetín pod Jedlovou

Parkujeme na náměstí, obcházíme ho a hledáme nějakou restauraci, ale je tu pouze jediná „Ave Restaurant“ nabízející domácí kuchyni. Uvnitř je to zakouřené a na výběr toho moc nemají. Petr si objednává z hotovek uzenou krkovici s bramborem a já gulášovou polévku. Přestože jsme tu jediní hosté, tak to ale strašně dlouho trvá. Holky to tam nebaví, takže když dojím polévku a Petr stále nemá své jídlo, tak se s holkami odebírám ven na náměstí a procházíme se po okolí.

Přímo proti restauraci začíná parčík s rybníkem, do něhož jsou svedeny silné prameny. Výtok z rybníka není ukrytý pod zemí, ale voda teče parčíkem přes náměstí po povrchu, proti restauraci padá ze zídky do pískovcového „umývadla“ a pokračuje dále už pod povrchem silnice. Je to moc hezké místo s příjemnou energií, Šárka tu poskakuje přes potůček a Verunka blbne v kočárku.
Náměstí vévodí barokní kostel Nejsvětější Trojice z roku 1612, vnitřní zařízení však pochází až z 18. století. Střecha kostela byla do roku 1846 šindelová, poté byla vyměněna za pálené tašky a věž byla osazena čtyřmi ciferníky věžních hodin. Do té doby měl kostel jen jedny hodiny na severní straně. Před kostelem stojí pískovcový sloup z roku 1716 se sochou svatého Vavřince, křesťanského patrona proti požárům. Na přední straně je německý nápis, připomínající požár, který vypukl v roce 1802.

Vedle kostela stojí budova fary z roku 1755, která ve své době patřila k nejhonosnějším objektům svého druhu na severu Čech. Stavba byla postavena v tak zvaném „vilovém stavebním typu s mansardovou střechou“, který se v pobělohorské době stal vzorem pro farní budovy. V části fary je nyní muzeum zaměřené na historii dolování stříbrných rud v Jiřetíně a okolí a na historii hradu Tolštejna. Stahují se černé mraky a když se Petr vrátí z oběda, rozloučíme se s Bárou a Honzou a ve 14:45 opouštíme Jiřetín.

Více fotografií zde: Jiřetín pod Jedlovou.

Kalvárie ve Cvikově

Přes Svor pokračujeme do Cvikova, kde zastavujeme na náměstí a já jdu do infocentra pro turistické vizitky a zeptat se na cestu ke Kalvárii. Paní mne odkazuje, ať sledujeme značení do dětské léčebny a nemůžeme to minout. Z náměstí míříme na sever a za chvíli parkujeme před léčebnou, silnice zde končí. Na vrcholek Kalvárie je to odtud 600 m podél léčebny. Budovy vypadají ponuře, ale léčebna čile funguje, léčí se tu děti s respiračními chorobami. Mezi budovami vyčnívá vysoká kruhová stavba věžového vodojemu. A tady už začíná samotná křížová cesta, která vede po energeticky silném skalním hřebeni a končí na 437 m vysokém Křížovém vrchu. Kapličky byly postaveny v letech 1700 – 1747 a představovaly výjevy z Ježíšova utrpení namalované na plátně. Podél celé křížové cesty byla v roce 1883 vysázena lipová alej, která je tu dodnes a křížovou cestu jakoby ochraňuje. Dnes zde stojí 14 kapliček s plastickými výjevy chráněnými sklem. Na úpatí vrchu se nachází empírová výklenková kaple „Božího hrobu“ z roku 1835, která byla nedávno opravena, ale uvnitř je prázdná. Celá kalvárie je vytvořena v duchu egyptských staveb, včetně stupňovitě upravené skály nad kaplí „Božího hrobu“.

Na skalku za kaplí vedou schody a na nejsilnější zóně se nacházejí nově umístěné lavičky, kde je možné meditovat. Bohužel, sochy na vrcholku jsou zdevastované – socha sv. Jana Evangelisty byly ukradena, Panna Marie má uraženou hlavu a celá zůstala už jen socha sv. Máří Magdaleny. Nachází se zde ještě pískovcový sloup z roku 1830, který měl na vrcholu železný kříž, který byl také ukraden (možná skončil ve sběrném dvoře…). V lesíku za kaplí byl v roce 1923 vytvořen „Háj hrdinů“ věnovaný padlým v 1. světové válce. Mezi rododendrony byly rozmístěny kameny s více než stovkou bronzových tabulek se jmény padlých a o výročních dnech sem chodily průvody lidí. My jsme místo bohužel neobjevili, buď jsme špatně hledali a nebo už ho pohltila bujná vegetace. Je odtud ale pěkný výhled na okolní kopce.

Více fotografií zde: Cvikov - kalvárie na Křížovém vrchu.

Vracíme se alejí zpět na parkoviště k léčebně a v 16 h odjíždíme. Máme před sebou 61 km přes Jablonné a Liberec a v 16:45 přijíždíme šťastně domů.